Alphaville

Alphaville má ambice (a slušný potenciál) být tvrdým noire příběhem. Zároveň je také značně reflexivně poetický, a to je možná jeho největší slabina (od níž se odvíjejí ostatní), protože Godard se tu snaží komplikovaným a nejednoznačným způsobem vyjádřit nejen svůj politický či společenský názor na svět a jeho možný vývoj, ale i své niterné pocity. To podtrhuje experimentální forma snímku z hlediska vizuálního (výrazné blikání, roztřesená kamera či rychlé švenkování, jež diváka chvílemi takřka přivádějí na práh epileptického záchvatu) i vypravěčského (útržky poezie promísené s absurdními výroky obyvatel „hlavního města galaxie“). Zarážející je podivně nepovedené až laciné zpracování pohledu na přetechnizovanou společnost budoucnosti, jež se vyznačuje všudypřítomnými „pípacími“ efekty a tracheostomickým hlasem centrálního mozku lidstva α60. Rovněž (otevřeně přiznávané) prvky rádoby americké drsné školy či spíše šestákových detektivních románů mohou vzbuzovat sarkastický úsměv. Přestože je tento mix dost náročný na divákovu toleranci, je třeba říct, že hraje pouze druhotnou roli a není cílem. Alphaville je totiž hlavně alegorie a ve své černě groteskní karnevalové podobě zobrazuje absuditu totalitního systému, dovedeného takřka k dokonalosti. Izolované město, v němž se mluví o „vnějších zemích“ z jiných galaxií (ovšem do Nueva Yorku je to autem 9 000 km) a kde všichni povinně zapomínají kromě zakázaných slov také to, že i jinde žijí lidé a že láska není synonymem slova rozkoš. Kde se na všechno nekonformní pohlíží jako na trestuhodné a kde (alespoň oficiálně) vládne čistá logika a nelidské sociální inženýrství. Výčet by mohl pokračovat, ale snad není třeba.            Je pravda, že navzdory (nebo možná kvůli) symbolistickým zkratkám film působí místy dost polopaticky, z jiného úhlu zase trochu přeplácaně. Chvíli divák neví, jestli je to drama, chvíli zase parodie. Ale co už. Z voleje bych dal tři hvězdičky (několikrát jsem se i podíval na hodinky), ale z některých subjektivních důvodů ještě jednu přidávám. Stojí za tím „morální poselství“ filmu, pohled na Annu Karinu, plápolajcí zapalovač Lemmyho „Bacha“ Cautiona a další potěšující drobnosti, kromě toho, že se na takové věci rád dívám. (13.10.2010)

Mým hlavním problémem v současné době je nedostatek divácké trpělivosti. Nemůžu si pomoct, ale dívat se přes 40 minut na pinožení podivných postav v sérii vrcholně nezábavných WTF momentů, aniž by bylo alespoň obrysově jasné, o co tady vlastně kráčí, bylo na mou netrpělivou psýchu přece jen příliš. Takže: "Mám se dobře, děkuji vám, rádo se stalo" a už letíš, Godarde, do věčných lovišť. Nejspíš jsem se připravil o závěr, v němž "to celé poťapané cosi" dávalo smysl, ale v pravdě toho ani za mák nelituji. (13.05.2013)

Po deseti minutách jsem chtěl Alphaville označit za "absurdní blábol", po dalších 20 minutách jsem chtěl napsat, že se to označení má brát s obrovskou rezervou. A nakonec můžu napsat, že to označení vůbec neplatí. Je to parádní filmek, u kterýho je problém, že když o něm nic nevíte, ze začátku chvíli tápete... Ale pak vás to vtáhne a donutí vás to přemýšlet o myšlenkách, které v tomto filmu byly důležitější, než "sci-fi obal"... Na druhou stranu uznávám, že tenhle film je dost složitej a cesta k němu se nachází poměrně těžko. :) (01.12.2006)

Alphaville - svet hierarchický, usporiadaný, kontrolovateľný. Hrdina nášho kolotočového twistu je agent na nebezpečnej misii, osamotený, nedostupný, so zmyslom pre vykonanie predom určeného rozkazu. Miesto, kde skúma a hľadá indície svojej práce ho zapletáva do pavučinovej sieti systémových inštitúcií a zariadení, kde je vyprofilovaný pre domovskú komunitu ako nepohodlný. Každá jedna veta, každý váhavý pohyb chodbou či spúšť fotoaparátu nesie v sebe charakter záhady a nepoznania, definície nerozlúštiteľných šifier a monitoringu. Alphaville ako matka a Alfa 60 ako jej sesterská organizácia. Ale našťastie všade, i vtom najhorúcejšom pekle existuje taký ten okrajok lásky a porozumenia. To je jednou z najzásadnejších nasmerovaní dystopických sci-fi k optimistickému poslaniu. Nemožno teda postriehnuť elegantný jazzo-noirový štýl na čele s najelegantnejším improvizátorom svojej doby, Jean-Lucom Godardom. (31.01.2015)

Připomnělo mi to podobně antiutopistický Godardův segment s povídkového filmu Rogopag, kde si autor prozkoušel, jaké to je pouze popisovat, naznačovat, na plné obrátky rozproudit diváckou fantazii... - a nakonec neukázat vůbec nic. V případě Alphaville sice vidíme o něco více, ale stejně se vkrádá nepříjemný pocit, že nám je cosi zatajováno. Agent Lemmy Caution zkrátka není tím nejlepším průvodcem a rozhodně všechno neví. Nemůžu si pomoct, ale právě ten zmatek a nejistota mě na tomto Godardově filmu tak pozitivně dráždí. Permanentní pocit, že někde za rámem nebo mimo interiér se děje cosi důležitého, podněcuje fantazii neobyčejně dobře. Asi by bylo poněkud laciné si stěžovat na autorské hry (škodolibé podivnosti), tu zábavné, tu méně. Hlavní je však Godardova dravost prvních let, zde v dokonalé syntéze s vlivy, které tehdy ještě přiznaně obdivoval. Inu, krásná doba, zasloužila by zredukovat na současnost... (20.08.2009)