Alphaville

Alphaville má ambice (a slušný potenciál) být tvrdým noire příběhem. Zároveň je také značně reflexivně poetický, a to je možná jeho největší slabina (od níž se odvíjejí ostatní), protože Godard se tu snaží komplikovaným a nejednoznačným způsobem vyjádřit nejen svůj politický či společenský názor na svět a jeho možný vývoj, ale i své niterné pocity. To podtrhuje experimentální forma snímku z hlediska vizuálního (výrazné blikání, roztřesená kamera či rychlé švenkování, jež diváka chvílemi takřka přivádějí na práh epileptického záchvatu) i vypravěčského (útržky poezie promísené s absurdními výroky obyvatel „hlavního města galaxie“). Zarážející je podivně nepovedené až laciné zpracování pohledu na přetechnizovanou společnost budoucnosti, jež se vyznačuje všudypřítomnými „pípacími“ efekty a tracheostomickým hlasem centrálního mozku lidstva α60. Rovněž (otevřeně přiznávané) prvky rádoby americké drsné školy či spíše šestákových detektivních románů mohou vzbuzovat sarkastický úsměv. Přestože je tento mix dost náročný na divákovu toleranci, je třeba říct, že hraje pouze druhotnou roli a není cílem. Alphaville je totiž hlavně alegorie a ve své černě groteskní karnevalové podobě zobrazuje absuditu totalitního systému, dovedeného takřka k dokonalosti. Izolované město, v němž se mluví o „vnějších zemích“ z jiných galaxií (ovšem do Nueva Yorku je to autem 9 000 km) a kde všichni povinně zapomínají kromě zakázaných slov také to, že i jinde žijí lidé a že láska není synonymem slova rozkoš. Kde se na všechno nekonformní pohlíží jako na trestuhodné a kde (alespoň oficiálně) vládne čistá logika a nelidské sociální inženýrství. Výčet by mohl pokračovat, ale snad není třeba.            Je pravda, že navzdory (nebo možná kvůli) symbolistickým zkratkám film působí místy dost polopaticky, z jiného úhlu zase trochu přeplácaně. Chvíli divák neví, jestli je to drama, chvíli zase parodie. Ale co už. Z voleje bych dal tři hvězdičky (několikrát jsem se i podíval na hodinky), ale z některých subjektivních důvodů ještě jednu přidávám. Stojí za tím „morální poselství“ filmu, pohled na Annu Karinu, plápolajcí zapalovač Lemmyho „Bacha“ Cautiona a další potěšující drobnosti, kromě toho, že se na takové věci rád dívám. (13.10.2010)

Klasika. A keď si predstavím, ako som sa kedysi nudil pri BLADE RUNNEROVI, ani sa nečudujem nízkemu hodnoteniu ostatných. Godard totiž narába s kvázi detektívnym a noirovým príbehom rovnako voľne ako so sci-fi zápletkou. Skôr mu ide o myšlienky a pár zaujímavých postupov, ako rozprávať príbeh, než o jednoliate dielo. Tak trochu si myslím, že toto je presne ten starý typ klubového artfilmu, kde je dobre si najprv vypočuť (prečítať), o čom film je a o čo sa v ňom (pravdepodobne) režisér snaží, a až potom si ho pozrieť. Na prvý krát som tiež trochu tápal v jeho nejednoznačnosti, kým som film dokázal uchopiť... Bez tohto filmu by okrem Scottovho majsterštiku zrejme nevznikol ani skvelý a podobne temný SMRTIHLAV... (03.02.2017)

Mám ráda Alphaville a měla jsem a budu je mít ráda i bez filmu Alphaville, který mě zajímal nejen kvůli skupině Alphaville, ale taky kvůli tomu, že jako scifi a dystopické atd., až jsem se teda nakonec odhodlala ho kouknout a dojem z něho nakonec byl docela takový rozpačitý. Ono by se to dalo v klidu rozdělit na tři takové části asi tak po půlhodinách. První je taková absurdně přestřelená hardboiled noir detektivka, druhá je rozjímání počítače Alpha 60, který řídí město Alphaville a ve volných chvílích mudruje nad podstatou lidstva a třetí část je něco jako takováta blade runnerovská romance a dohromady je to takové strašně divácky nepřístupné :). V té první části hlavní hrdina s těžce pulpově vtipným jménem Lemmy Caution střílí lotry schované za každým rohem a i u něj v pokoji a vypadá to tak nějak ještě vtipně přitažené za vlasy, dokud teda nepřijde ta druhá část s počítačem Alpha 60, který má hrozně nepříjemně zkreslený hlas, čímž jen dopomáhá ještě menší srozumitelnosti toho o čem tam celou dobu točí s takovým zaujetím, protože to chvílema vypadá, že to jeho filosofování o člověku je silně na drogách. A ta závěrečná část už je taková vlažná a dokonce trošku naivně přiblblá jak se tam používají v těch rozpravách různé odborné názvy v úplně nesmyslných spojeních a významech a k tomu při řešení toho, jestli je člověk v takovémhle světě teda schopnej být ještě člověkem a mít nějaké lidské city atd. při velmi zábavných detailech na tvář toho kdo většinou teda jen poslouchá a mluvčí je mimo záběr. To bylo zábavné hlavně proto, že Lemmy Caution se tváří hrozně nablble noirově a Nataša s tou pěknou tváří Anny Kariny je zase taková chytrá horákyně, co vypadá velmi přemýšlivě a zároveň hloupě najednou :). Takže zážitek to byl velmi zvláštní z tohohle filmu, zvlášť když o budoucnosti jen mluvili spíš než že by byla doopravdy vidět, všechno totiž vypadalo tak nějak šedesátkově, i když je na druhou stranu fakt, že o nějaké scifi kulisy tu stejně nešlo. Zvláštní zážitek se ale nerovná ve všech případech nutně i zábavný zážitek, takže mi na Alphaville možná něco uniklo, nebo to prostě nebylo tak oduševnělé a super jak to některým lidem připadá a to i přes několik zajímavých scének :). (03.08.2011)

[8/10] (Athos, Chaumiane, Filmstudio) (Čb. /// Produkce: André Michelin /// Scénář: Jean - Luc Godard podle románu Hlavní město bolesti Paula Éluarda /// Kamera: Raoul Coutard /// Hudba: Paul Misraki /// MFF v Berlíně: Jean - Luc Godard (Zlatý medvěd)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (12.03.2010)

Agent Lemmy je mi sympatický jako neštovice, ty pravé. Ve filmu se citují celé básně, o tolik je nešťastnější, že jsou milostné scény mezi agentem Lemmym a krásnou Natashou bez jakékoliv vášně a pravost citů je uvěřitelná asi jako mnohonásobný orgasmus u pornohvězdy. V budoucnosti vzdálene stovky světelných let si v Godardově podání musíte zvyknout, že bude budoucnost vypadat, jako přežitá minulost. Prostě je to starý film, musí tedy táhnout myšlenkou, nikoliv exteriéry. Alphaville je představa vzdálené dystopické budoucnosti, ve které bude potlačeno vše co není exaktní a logické, podobně jako třeba ve filmu 451° Fahrenheita, který vychází ze známé knižní předlohy. Hlavní mocenskou entitou společnosti je superpočítač Alpha 60, který sbírá data, analyzuje a vyvozuje logické závěry, těmito závěry se pak musí společnostu řídit. V tomto filmu však počítač filozofuje o čase v metaforách a značně nevědecky! V první přednášce z Fyziky, kterou jsem měl, přišel pan docent Malinský a skoupě prohlásil: ,,Čas je kvantový a relativistický, plyne sám od sebe ze své podstaty!" Tak nějak by měl exaktní počítač mluvil. Pravidelně se ve filmu objevuje Einsteinova rovnice E=mc2, zajímalo by mě kolik diváků ví (bez googlování) co znamenají jednotlivé znaky v rovnici obsažené. Ta rovnice je tam z jediného důvodu - je totiž slavná. Snad to někomu způsobuje radost, že zachytil nějaký odkaz. Godardův film, U konce s dechem, mám v top desítce, na tomto krásném snímku mě zaujaly filmařské postupy, ale v Alphaville si je vychutnat nemohu, protože je všechno špatně. Láska působí pavlačově, poezie chladně a myšlenky jsou nesourodým slepencem impotentních výroků. Jde o exploitační film, taky si užijete pár bezvadně trapných akčních scén a dokonce jsem se dočkal automobilové honičky jako vystřižené z turecké detektivky Hadr . Kvůli této hromadě hoven musím být kritický. Nejlepší jsou uživatelé, které se v kometáři nezapomou pochválit za svůj vkus, protože tohle je přece film pro "náročné". Zlatej Solaris. Nebudu přemýlat o myšlenkách obsažených v tomto filmu, protože mě prostě nezájímají a chci na ně zapomenout. (09.01.2012)