Alphaville

Jean-Luc Godard byl natolik osobitý tvůrce, že i svému noirovému sci-fi dodal skvělý náboj a vizuální stránka je výborná, a to přesto, že se v podstatě jedná o současný svět bez nějakých velkých vynálezů. Jde ale o to, jak ten svět funguje, jak je popisován, co postavy říkají. A to rozhodně není špatné, jen ta atmosféra na mě působila víc než filosofie, což bych nečekal. (12.02.2015)

Alphaville má ambice (a slušný potenciál) být tvrdým noire příběhem. Zároveň je také značně reflexivně poetický, a to je možná jeho největší slabina (od níž se odvíjejí ostatní), protože Godard se tu snaží komplikovaným a nejednoznačným způsobem vyjádřit nejen svůj politický či společenský názor na svět a jeho možný vývoj, ale i své niterné pocity. To podtrhuje experimentální forma snímku z hlediska vizuálního (výrazné blikání, roztřesená kamera či rychlé švenkování, jež diváka chvílemi takřka přivádějí na práh epileptického záchvatu) i vypravěčského (útržky poezie promísené s absurdními výroky obyvatel „hlavního města galaxie“). Zarážející je podivně nepovedené až laciné zpracování pohledu na přetechnizovanou společnost budoucnosti, jež se vyznačuje všudypřítomnými „pípacími“ efekty a tracheostomickým hlasem centrálního mozku lidstva α60. Rovněž (otevřeně přiznávané) prvky rádoby americké drsné školy či spíše šestákových detektivních románů mohou vzbuzovat sarkastický úsměv. Přestože je tento mix dost náročný na divákovu toleranci, je třeba říct, že hraje pouze druhotnou roli a není cílem. Alphaville je totiž hlavně alegorie a ve své černě groteskní karnevalové podobě zobrazuje absuditu totalitního systému, dovedeného takřka k dokonalosti. Izolované město, v němž se mluví o „vnějších zemích“ z jiných galaxií (ovšem do Nueva Yorku je to autem 9 000 km) a kde všichni povinně zapomínají kromě zakázaných slov také to, že i jinde žijí lidé a že láska není synonymem slova rozkoš. Kde se na všechno nekonformní pohlíží jako na trestuhodné a kde (alespoň oficiálně) vládne čistá logika a nelidské sociální inženýrství. Výčet by mohl pokračovat, ale snad není třeba.            Je pravda, že navzdory (nebo možná kvůli) symbolistickým zkratkám film působí místy dost polopaticky, z jiného úhlu zase trochu přeplácaně. Chvíli divák neví, jestli je to drama, chvíli zase parodie. Ale co už. Z voleje bych dal tři hvězdičky (několikrát jsem se i podíval na hodinky), ale z některých subjektivních důvodů ještě jednu přidávám. Stojí za tím „morální poselství“ filmu, pohled na Annu Karinu, plápolajcí zapalovač Lemmyho „Bacha“ Cautiona a další potěšující drobnosti, kromě toho, že se na takové věci rád dívám. (13.10.2010)

Když jsem tento film viděl poprvé,nechápal jsem, co tím autor myslel. To měla být parodie, či co? Pak o 15let později, shlédnuto ze zvědavosti znovu...a bác ho! Absolutní pochopení a užití si skvělého zážitku. Poté jsem tomuto snímku propadl. Jak francouzštinu nesnáším, tak hlas Alphy 60 je ten nejdémoničtější projev umělé inteligence, který jsem kdy slyšel. Takže, je to jediný francouzský film, který si pouštím zásadně v originále. Od 1.shlédnutí na čt2, ho vlastně ani jinak neznám. (04.06.2017)

Umělci lkají nad morální krizí od počátku lidstva. Hesiodos zvěstoval úpadek Řeků (mladí nezdraví staré) a opěvoval dávný věk bohů a hrdinů. Pro Platóna byla jedinou záchranou povodeň, která spláchne hříšná města a nechá přežít jen čisté venkovany na horách (Zákony). O středověku se netřeba zmiňovat (Hus, Chelčický) - a to ho katolická církev považuje za skoro ideální éru! Tedy proti dnešnímu věku stroje a individualismu. Godard vychází z Husserla (Krize evropských věd) a hlavně Heideggera a jeho upadání do "ono" ("il y a", "on"), kdy se dasein odcizuje sobě samému. Jenže místo pamfletu proti kybernetické době sledujeme kňouravé ublíženecké vzlyky francouzského intoše, který se stylizuje do role tajného agenta v dnešním přetechnizovaném a odcizeném světě. Alphaville je spíše materiálem pro Godardova psychoanalytika - fascinace krásnými ženami, jenže Godard mezi nimi nemůže najít tu pravou, nerozumí si s nimi, i když vedou douhé a dlouhé rozhovory, důvěřuje jim, ale ty mrchy ho oklamou, protože pod tvrdou slupkou intoše se skrývá něžné jádro, které touží po pochopení a pohlazení. Dnes na tento věčný ublíženecký slabošský pohled na svět vědomě navazuje Murakami - viz odkaz na Alphaville v Afterdark. Svět tě nechápe, Jean-Luc, ale já také ne. (22.11.2009)

Uff, tohle bylo náročné! První dva pokusy jsem vždy po nějaké době vzdala. Přičítám to tomu, že kombinace Sci-Fi / Drama / Mysteriózní / Thriller / Podobenství je na mě prostě poněkud přespříliš. Ztrácela jsem se v ději, hlavní hrdina mi nápadně připomínal Bufo bufo, k tomu hlas připomínající někoho, kdo prodělal operaci hrtanu, všechno podtrhávala jednotvárná hudba navozující nepříjemné pocity ... Přistihla jsem se, že místo sledování filmu myslím na něco jiného. Kousek, který mě nepolapil a nevtahnul do děje. Moje hodnocení neodráží kvalitu filmů, pouze moji odezvu na něj. A to přiznávám bez mučení, že nejsem cílová skupina. Uvidím, jestli další Godardovi filmy budou pro mě stravitelné. (27.07.2018)