Banda pro sebe

Ohromné tápání ve snaze vykřesat z natočeného materiálu cosi, co by mělo dávat nějaký smysl. Je to jakýsi experiment, ve kterém herecké výkony vypadají jako improvizované, vedené odnikud nikam. Jako by Godardovi chyběla nějaká ústřední myšlenka, a nebo se mu ji nepodařilo správně zachytit. Při sledování jsem si vzpomněl na Truffautovu Smrt pianisty, která se mi zdála podobně experimentální, ale funguje na více úrovních – jako drama, komedie, i zamyšlení. Godard svůj film zaklenul naprosto nepodstatným příběhem o krádeži peněz. Nefunguje tu nic, krom tří krátkých scén – minuta ticha (v hlučném baru na jednou vše zmlkne, a divák neslyší nic, jen sleduje postavy, držící minutu ticha), scéna ve třídě angličtiny (v níž si dospělý hrdinové posílají psaníčka stejně jako děti ve škole) a dlouhý záběr v němž ústřední trojice tančí. Ta je neuvěřitelně tarantinovská (což mě asi napadlo hlavně po zjištění, že Tarantino nazval svou filmovou společnost Bande á part – nedovedu si představit jiný důvod než tuto scénu, co by ho k tomu mohlo vést. Záběr je to dlouhý, na první pohled stejně samoúčelný jako mnohé scény Tarantinovy, na pohled druhý však vykazuje chrakteristiku postav, silnou atmosféru apod.), a ve své jednoduché eleganci skrývá víc smysluplnosti, než celý film dohromady. (12.11.2005)

Hodne zajimavy film. Chvilku se divite, chvili neverite vlastnim ocim (usim), zajimava kamera, scenar, reziserovo vypraveni behem filmu. Obcas se nejakym scenam zasmejete, obcas jste napjati a ocekavate co prijde. Mozna jsem od tohot filmu ocekaval neco jineho, mozna me i trosku zklamal, presto s odstupem casu soudim, ze se jedna o velice zajimavy snimek. Jsem zvedavy, jestli se dockam i pokracovani, o kterem reziser na konci mluvi.... Jestli pak si vsilmli jak mi skacou prsa?? (28.11.2006)

Zbytečně podceňované, stejně jako je U konce s dechem - s ohledem na zbytek Jean-Lucovy tvorby - přeceňované. (Tehdejší enormní zájem byl mystériem i pro samotného Mistra). Při troše trpělivosti však Banda pro sebe skýtá celou pokladnici pozitif (sic!) a hlavně čiré joie de film, radosti z filmu. Jednání postav i děje s jejich konáním provázané jsou motivovány čistě kompozičně a umělecky - těžko v jejich zbrklém a nepodloženém jednání hledat nějaký hlubší (rozuměj: realistický) smysl. Protagonisté jsou doslova uvězněni v pasti filmu, resp. v síti jeho zvrácené logiky. Základním schématem, podle kterého je děj Bandy pro sebe modelován, je "zrcadlení se" filmu v realitě a vice versa. Vzniká díky tomu prostor pro řadu sebereflexivních (převážně parodických) situací, které jsou vystavěny s typicky godardovskou mazaností; čili neprodávají se zadarmo, ale vyžadují od diváka vlastní intelektuální vklad a zároveň posilují dojem "filmovosti". Ať už jde o groteskní (a opravdu vtipnou) hodinu angličtiny, nekonečnou minutu ticha, poetickou jízdu metrem, překonání amerického rekordu v proběhnutí Louvrem, předčítání z novin, tanec s choreografií ála Bob Fosse či (pro protagonisty) tragicky amatérskou scénu loupeže s přehnaně teatrálním úmrtím v závěru, je Banda pro sebe velkou koláží drzých, rafinovaných atrakcí i oslavou tvůrčí a životní svobody. Godard specifickými prostředky upomíná na své předchozí práce i na cizí filmové texty, pohrává si s hranicemi žánrů, záměrně narušuje kontinuitu střihu opakováním jedné a téže akce ve dvou záběrech, rozvíjí dialektiku mezi jazykem literárním a jazykem obrazů, je nadále fascinován Annou Karinou a celý film překrývá zvláštní nostalgickou atmosférou, která upomíná na doby nenávratně ztracené v čase, ale zároveň navěky znovu a znovu objevované filmem. Ve hravém světě Bandy pro sebe není nic jisté. Co působí realisticky ve filmu, je směšné v realitě, co naopak působí nepatřičně ve filmu, je ve skutečném životě přirozené. Myslím, že se tím Godardovi podařilo postihnout zásadní filmovou/životní "pravdu". A navíc přiměřeně hravě a s citem pro film samotný. Tudíž pro sebe. (10.06.2010)

Dysnarativní heist movie, v němž se sice moc nestane, ale myšlenek je v něm za deset dějem natřískaných žánrovek. Godard ústy postav i dekonstruováním žánrových schémat prozkoumává hranici mezi fikcí a realitou, slovem a činem, lží v umění a lží v životě. Neustálé proměny stylu a nálad, zpomalování (nebo úplné zastavení) málo sdílného vyprávění, nečitelnost postav a jejich úmyslů, reakce nediegetického světa na diegetický (vypnutí zvuku), střihy přes osu nebo komentář, jenž jako by chvíli patřil vypravěči a chvíli kritikovi, který film interpretuje - všechny tyhle zcizovací prostředky nám brání identifikovat se s postavami a nechat se poklidně unášet příběhem. Film je tvořen pásmem her, jimiž tvůrce i postavy utíkají od závažných témat. Nakonec jim ale stejně neutečou. Režisér si hraje s žánry, jichž jsou postavy stejnými oběťmi jako mnozí diváci. Odhalení pravidel hry rozbitím narativu se tak stává stejně důležitým jako hra samotná - namísto toho, abychom se vyprávěcími mechanismy nechali ošálit, můžeme (resp. musíme, chceme-li si film užít) zkoumat jejich podstatu. Způsob, jakým zde Godard "vychovává" diváka, přitom vzbuzuje pocit, že se učí společně s námi, že není intelektuálně povýšeným kantorem, který připouští jenom a pouze svůj vlastní názor. 75% (01.12.2006)

„♪♫ Françoise Hardy: Oh Oh Cheri.“ Tohle mě namlsalo, bohužel film byl zklamání. Proč? Protože Godard. Stručná charakteristika aneb vyloveno z cizího termitiště: „Dysnarativní heist movie, která dekonstruuje žánrová schémata, film interpretuje... vychovává diváka... zcizovací prostředky nám brání identifikovat se s postavami.“ A pozor, velmi vypasený termit: „...reakce nediegetického světa na diegetický.“ Teď chvíli česky. Asi mi uniklo poselství filmu. Krást se (ne)má? Obzvláště když se to neumí. Jedna divně hloupá naivka, byť s uhrančivýma očima, v totálním vleku dvou budižkničemů. Tři výstřely by měly stačit. OKÉNKO aka Fr: [][] Pár důvodů, proč film vidět: ♪ ♫ Rád bych se proběhl Louvre. ♪ ♫ Mám holku a chci ji naučit líbat. ♪ ♫ Nemám holku a chci vědět, jak nějakou sbalit. Jednu jí ubalit?  ♪ ♫ Měl jsem holku, ale nechtěla držet ani minutu hu... ticha. ♪ ♫ Chci zjistit, proč měl Godart varovnou cedulku „POZOR! Divácky nevstřícný!“ už na kolíbce. [][] Jo a Matty říkal, že v tom kdosi rozbil nějaký narativ? Já to nebyl! Faustka je mi svědkem, že už to bylo rozbitý... (06.08.2023)