Banda pro sebe

Zbytečně podceňované, stejně jako je U konce s dechem - s ohledem na zbytek Jean-Lucovy tvorby - přeceňované. (Tehdejší enormní zájem byl mystériem i pro samotného Mistra). Při troše trpělivosti však Banda pro sebe skýtá celou pokladnici pozitif (sic!) a hlavně čiré joie de film, radosti z filmu. Jednání postav i děje s jejich konáním provázané jsou motivovány čistě kompozičně a umělecky - těžko v jejich zbrklém a nepodloženém jednání hledat nějaký hlubší (rozuměj: realistický) smysl. Protagonisté jsou doslova uvězněni v pasti filmu, resp. v síti jeho zvrácené logiky. Základním schématem, podle kterého je děj Bandy pro sebe modelován, je "zrcadlení se" filmu v realitě a vice versa. Vzniká díky tomu prostor pro řadu sebereflexivních (převážně parodických) situací, které jsou vystavěny s typicky godardovskou mazaností; čili neprodávají se zadarmo, ale vyžadují od diváka vlastní intelektuální vklad a zároveň posilují dojem "filmovosti". Ať už jde o groteskní (a opravdu vtipnou) hodinu angličtiny, nekonečnou minutu ticha, poetickou jízdu metrem, překonání amerického rekordu v proběhnutí Louvrem, předčítání z novin, tanec s choreografií ála Bob Fosse či (pro protagonisty) tragicky amatérskou scénu loupeže s přehnaně teatrálním úmrtím v závěru, je Banda pro sebe velkou koláží drzých, rafinovaných atrakcí i oslavou tvůrčí a životní svobody. Godard specifickými prostředky upomíná na své předchozí práce i na cizí filmové texty, pohrává si s hranicemi žánrů, záměrně narušuje kontinuitu střihu opakováním jedné a téže akce ve dvou záběrech, rozvíjí dialektiku mezi jazykem literárním a jazykem obrazů, je nadále fascinován Annou Karinou a celý film překrývá zvláštní nostalgickou atmosférou, která upomíná na doby nenávratně ztracené v čase, ale zároveň navěky znovu a znovu objevované filmem. Ve hravém světě Bandy pro sebe není nic jisté. Co působí realisticky ve filmu, je směšné v realitě, co naopak působí nepatřičně ve filmu, je ve skutečném životě přirozené. Myslím, že se tím Godardovi podařilo postihnout zásadní filmovou/životní "pravdu". A navíc přiměřeně hravě a s citem pro film samotný. Tudíž pro sebe. (10.06.2010)

» Zatiaľ, čo som videl z Godardovej tvorby, tak ma najviac oslovil iba jeho debut - Na konci s dychom « 『 Namiesto písania filmových recenzií sa radšej začal venovať režírovaniu filmov, ale u mňa nenastal ešte ten čas, aby som im načisto podľahol 』No, ale sledovanie týchto troch sympatických darebákov má asi niečo do seba ? Ak náhodou aj nie, tak režisér ide úplne na ostro do exteriérov, d.p. berie sekvencie bez servítky, že okoloidúci sa len prizerajú, čiže mám akýsi dokumentárny pocit z toho, čo vidím. Z francúzskej novej vlny je najväčší frajer - Francois Truffaut, ktorý mi sedí viac, ako jeho kolega, o ktorom momentálne pár riadkov píšem do prosta. PS : Aby som len nekritizoval, tak tanček v kaviarni, či beh Louvreom, som si vychutnal plnými dúškami, lebo v nich účinkovala okaňa Anna Karina. (03.02.2019)

Ohromné tápání ve snaze vykřesat z natočeného materiálu cosi, co by mělo dávat nějaký smysl. Je to jakýsi experiment, ve kterém herecké výkony vypadají jako improvizované, vedené odnikud nikam. Jako by Godardovi chyběla nějaká ústřední myšlenka, a nebo se mu ji nepodařilo správně zachytit. Při sledování jsem si vzpomněl na Truffautovu Smrt pianisty, která se mi zdála podobně experimentální, ale funguje na více úrovních – jako drama, komedie, i zamyšlení. Godard svůj film zaklenul naprosto nepodstatným příběhem o krádeži peněz. Nefunguje tu nic, krom tří krátkých scén – minuta ticha (v hlučném baru na jednou vše zmlkne, a divák neslyší nic, jen sleduje postavy, držící minutu ticha), scéna ve třídě angličtiny (v níž si dospělý hrdinové posílají psaníčka stejně jako děti ve škole) a dlouhý záběr v němž ústřední trojice tančí. Ta je neuvěřitelně tarantinovská (což mě asi napadlo hlavně po zjištění, že Tarantino nazval svou filmovou společnost Bande á part – nedovedu si představit jiný důvod než tuto scénu, co by ho k tomu mohlo vést. Záběr je to dlouhý, na první pohled stejně samoúčelný jako mnohé scény Tarantinovy, na pohled druhý však vykazuje chrakteristiku postav, silnou atmosféru apod.), a ve své jednoduché eleganci skrývá víc smysluplnosti, než celý film dohromady. (12.11.2005)

Narážka na Billyho Kida a Pata Garetta. Brasseur na asfaltu zastřelen teatrálně umírá. Slavkovské slunce nad Bastilou. Klasické rovná se moderní, v jazykové škole. Doba, kdy si muž nemohl a nechtěl sundat kabát, protože neměl sako! Překlad ze Shakespeara (v titulcích) nic moc. Učitelka čte Romea, Brasseur je v Hamletovi. S tím účesem Odile měl pravdu, byl nemožný. Ona pak bojácná, nezkušená, snadno manipulovatelná. Průvodní slovo až směšně vznešené. O loupeži se mluví mimoděk, nezávazně, konverzačně. Peněz je hodně, tetička Victorie je udržovaná žena a pan Stolz tajemný. Černá kronika v novinách barvitá. Zajímavý popis situace ve Rwandě, Hutové a Tootsiové, historie se v obměnách stále opakuje. Všichni tak trochu lžou a tak trochu se přetvařují. Hrají škatule hejbejte se kolem stolku v kavárně. Minuta mlčení trvá ve filmu strašně dlouho. Ten příšerný tanec ještě déle. „V metru se pořád lidi tvářej smutně a nešťastně.“ Dnes bych dodala ještě naštvaně. Odile je typ mladinké Jany Brejchové. Za bláznivou jdou do Chaillot. Film je plný narážek na umění. Na Jacka Londona, na Corota. Vtip o Delouittovi blbý. Stejně jako úprk Louvrem. Loupež čím dál tím víc k smíchu. Druhý den už méně. A závěr – velmi, velmi překvapivý. (26.09.2008)

„♪♫ Françoise Hardy: Oh Oh Cheri.“ Tohle mě namlsalo, bohužel film byl zklamání. Proč? Protože Godard. Stručná charakteristika aneb vyloveno z cizího termitiště: „Dysnarativní heist movie, která dekonstruuje žánrová schémata, film interpretuje... vychovává diváka... zcizovací prostředky nám brání identifikovat se s postavami.“ A pozor, velmi vypasený termit: „...reakce nediegetického světa na diegetický.“ Teď chvíli česky. Asi mi uniklo poselství filmu. Krást se (ne)má? Obzvláště když se to neumí. Jedna divně hloupá naivka, byť s uhrančivýma očima, v totálním vleku dvou budižkničemů. Tři výstřely by měly stačit. OKÉNKO aka Fr: [][] Pár důvodů, proč film vidět: ♪ ♫ Rád bych se proběhl Louvre. ♪ ♫ Mám holku a chci ji naučit líbat. ♪ ♫ Nemám holku a chci vědět, jak nějakou sbalit. Jednu jí ubalit?  ♪ ♫ Měl jsem holku, ale nechtěla držet ani minutu hu... ticha. ♪ ♫ Chci zjistit, proč měl Godart varovnou cedulku „POZOR! Divácky nevstřícný!“ už na kolíbce. [][] Jo a Matty říkal, že v tom kdosi rozbil nějaký narativ? Já to nebyl! Faustka je mi svědkem, že už to bylo rozbitý... (06.08.2023)