Vdaná žena

Co všechno dal Godard postmoderně a v tomto případě především kulturním studiím? Subjektivita ženy post-industriálního konzumního věku formující se na pozadí reklamních diskurzů; vztah k vlastnímu tělu získávaný nejen z dotyku s milencem, ale stále častěji a stále více z dotyku se stránkou z ženského žurnálu. Ryze osobní dilema ženy snažící se najít jistotu citu a lásky (který muž je ten pravý) fúzuje s dilematem ženy, která neví, co chce, obecně. Výběr mezi muži a nemožnost výběru – orientace ve světě a nemožnost vlastní, okamžité (naše postava miluje přítomnost) a jisté cesty. Projev: intimní promluva složená ze směsi fragmentů, neumožňující a nenabízející jistotu vůle; intimnost osamělého duševního života nenabízející jistý smysl. Výsledek: nerozhodnost, pasivita, věčné doteky a slova nenabízející rozřešení. Oproti pozdějším filmům je zde však ženská postava vyobrazena nejednoznačně, možná spíše v pozitivním světle – sice se pomalu nevědomě podřizuje pasivitě, v níž se musí prosadit vůle nikoliv její, ale cizí, nicméně ve svém dilematu a pochybách o „osudu“ a „světu“ svým způsobem vzdorující. /// Godard už zde geniálně přerývá fikci osobitým dokumentaristickým stylem či spíše etnologií západní současnosti = média, reklama, rámování některých scén, dialog/ interview. (08.12.2015)

Vdaná žena je modernisticky poetickou filmovou esejí o bytí člověka v moderní době. Godardovým prostředkem je sice žena, ta je však jen částečkou širšího záběru, celku prosperující společnosti. Čili existence, bytí člověka v jeho vztazích a vazbách i osamělosti zároveň. Svoboda liberální není stejná jako svoboda politická či svoboda osobní, svoboda občanská nebo svoboda niterná, přičemž však svoboda liberální striktně vymezuje pole působnosti svobodě osobní a částečně i svobodě niterné. Ztráta výsadního postavení Boha zanechalo jisté následky, se zvětšujícím se blahobytem vzájemné odcizení získává větších rozměrů. Jednotlivec se emancipoval, prosazuje se princip individualizace, za nějž se však častokrát schovává pouze marketingová potřeba liberálního trhu. A jak vzdalujeme se sami sobě a utíkáme před svou úzkostí, aktivně se podílíme na kultu mládí a krásy, zbavujeme se tak strachu z naší konečnosti. Tvrdí se, že řešením může být láska, avšak jak ji definovat, pokud nám splývá s potěšením, slastí, sexuální aktivitou, neboť právě tehdy se nevnímá žádná úzkost bytí. Jde vlastně o hledání způsobu života naplňujícího, o poznávání sama sebe. Godard vložil metafory do esteticky avantgardních obrazů Raoula Coutarda a káže poezii. Hlavním estetickým prostředkem je Charlotte (Macha Méril), mladá žena, bezelstně podléhající přítomnostnímu okamžiku, neboť ho doprovází vzrušení, svým způsobem přímý dotyk naplňujícího života. Pozadu nezůstávají ani Pierre (Philippe Leroy), manžel a pilot soukromých letadel, a Robert (Bernard Noël), milenec a herec, oba v silných i slabých pozicích muže. Z dalších rolí: Charlottina služka paní Celine (Rita Maiden), Pierrův zákazník a host (Roger Leenhardt), Pierrův malý synek Nicolas (Christophe Bourseiller), či Charlottin lékař (Georges Liron). Zhodnocení emancipace jednotlivce zní: žij naplno v přítomnosti. A v touze po naplnění hltáme prožitky. Starořecké náboženské zhodnocení hluboké propasti mezi božstvem a lidmi a nejisté délky života znělo: žij plně a vznešeně v přítomnosti! A světem (zárodkem západní civilizace) zatřásla kulturní revoluce. Vdaná žena poměrně výstižně zachycuje aspekty společnosti a doby. Vyprávění eseje - strukturálně víceliniové - odkrývá kousek po kousku, klade metafory, cyklí se a recituje smutek. Život společenský je svázán konvencemi, což vlastně značí, že přijímáme role, částečně dobrovolně, povětšinou tvarováni. Přičemž jde o to nalézt náš život, skutečně náš vlastní život, ne jen roli, která je životu účastna spíše pasivně. Jedinečný estetický i poetický prožitek! (28.06.2024)

Film jako velké interview, černobílý ale neskutečně barevný. Dotyky, samé dotyky, včetně dotyků slova. Vdaná Nevdaná žena je velmi lehkomyslná, sama to připouští. Naopak pohodlná. Pohodlná, vyhýbajíc se zásadním rozhodnutím. Režie se Godardovi opravdu povedla. Někdy sledujete negativ a někdy se obraz otočí o 90 stupňů. Rozdělení do kapitol se mi taky zamlouvalo. Úžasný je i trailer. Rok 1964? A byly na takové experimenty prachy. Dnes jsou pouze na propagaci buzerantů. (23.01.2012)

Macha Méril není tolik půvabná a uhrančivá oproti Anně Karině a ani tento samotný film mě nenadchl až tolik jako Žít svůj život, ale jinak se Godardovi podařila opět pozoruhodná skládanka mnoha originálně snímaných střípků a fragmentů, nabízející dohromady příběh. Námět mladé ženy začínající zdánlivě dokonalým milostným vztahem, který postupně zcela pohasne pro nemocně přehnanou lásky ze strany žárlivého manžela, se mohl zvrtnout v depresivní drama, zde jsme svědky neotřelého směru přes spoustu filozofování, ale jako u většiny filmů pana režiséra ze 60. let, mají zde mnohé dialogy či monology hloubku... někdy i se zajímavě protikladnou nabídkou postojů: jednou prosté řčení o tom, že „minulost nestojí za námahu, důležitá je přítomnost“ a okamžitě poté vyprávěný příběh z minulosti o nacistech a koncentračních táborech dokazující, že někdy vlastně „je paměť jednou z nejdůležitějších věcí“... Ačkoliv na první pohled může občas snímek opět připomínat až studentské cvičení s kamerou a střihem, v závěru jsem si teprve potvrdil, že celý koncept včetně výstavby scén a motivů měl zde Godard promyšlený – zvláště když v jedné scéně, jen s výměnou partnera, zní skoro stejný, ale v jednom zásadním detailu pozměněný dialog, jaký jsme už slyšeli dříve. I vyprávění postav do kamery, mezi nimiž sestavu protagonistů spestří chytrý učenlivý kluk a také spisovatel Roger Leenhardt v roli sebe sama, mě většinou zaujala, jen jsem měl občas pocit, že pro vstřebání všech myšlenek bych si měl ještě časem film pustit znovu. Nějakou tu nudnější scénu o směšných starostech žen o dokonalá prsa dle odborných článků, bohatě vyvážily jiné, pocitově silné momenty i krásně poeticky zachycené okamžiky intimity plné detailů a přesto bez jediného záběru, který by zobrazoval cokoliv choulostivého... Neznámé tváře jsem nevnímal jako slabinu, oba herci kolem Charlotte měly alespoň drobné charisma a možná i lépe vytvořili prostor pro to, vnímat hlavně (nebo výhradně) postavy. [75%] (16.09.2022)

Jean-Luc Godard patří mezi ty režiséry, které si buď zamilujete a nebo naopak. Vdaná žena odpovídá přesně tomu, co se o tomto režisérovi píše v poslední stati jeho zdejší biografie. Je to pocitová, velmi krásná dotyková záležitost s mnoha vloženými obrazy a poetickým duchem. Opět jeden z těch originálních zpracování, kde musím přemýšlet o tom, kam si Godarda zařadím do budoucna, ale jedno vím jistě, že to je jeden z těch režisérů, kde si musím dát pauzu do jeho další filmové projekce. (08.09.2014)