Březový háj

Brezový háj je viac literárne a divadelné dielo, ako dielo filmové. Ale Wajda sa z neho snaží urobiť film vizuálne čo najpôsobivejší. Rozhodne sa mu to darí, ale aj tak by som si Brezový háj radšej vychutnal v divadle, alebo prečítal. Slovenský dabing je síce dobre zvládnutý, ale mám pocit, že sa z Brezového hája tak stáva iný film, film s inou atmosférou a vidieť ho v originále, asi by som hodnotil vyššie. Postavy nie sú príliš sympatické, ale to preto, že ak by sme sa pozerali na seba vo chvíľach smútku, depresie a hnevu, tiež by sme si neboli sympatickí ani sami sebe. Skôr by sme boli zhrození. (09.02.2016)

Impresionistický film. Meniaca sa jarná príroda, s dominujúcim vodným živlom, v nádherných obrazoch rovinatých slatín, lesov a brezín. Tieto obrazy vyjadrujú pocity a nálady hrdinov, s ktorými sú kompozične vzácne vyrovnané. Klavírne znelky, raz jemné, inokedy zase jarmočne rozjarené, dokresľujú dej a vnútorné prežívanie postihnutých bratov. Jeden trpí stratou najbližšieho, druhý blížiacou sa stratou seba samého. Mystérium smrti a motív vyrovnania sa s odchodom blízkych v kolobehu obnovujúceho života prírody. Pozvoľné plynutie približujúceho sa konca v objatí posledných radostí, v dome uprostred lesov, dodáva celému dielu nádych metafyzična, tak typického pre Wajdove najsilnejšie filmy. (10.04.2006)

Andrzej Wajda je ďalším z veľkých filmových režisérov, ktorý v mojich očiach stráca na význame. Jeho Brezový háj som vnímal ako nepodarené dielo, s ktorého impresiami som sa nedokázal stotožniť a hercami, ktorí ma svojimi zmätočnými výkonmi vyslovene dráždili. Obzvlášť pomaľovaný Stanislaw, ktorý mi pripomínal herca z dedinského dramatického krúžku. A keď k tomu pridám nevydarený slovenský dabing, nedokážem celku dať ani priemerné hodnotenie. (12.02.2016)

Tato báseň v obraze a óda na krásu polských nížin a jejich lesů a vod silně připomíná české impresionisty a vitalisty ať už literární nebo filmové. Antonín Sova, Fráňa Šrámek, Václav Krška, František Vláčil jsou mágy, kteří se vybaví při pohledu na krajinu, splývající s lidskými osudy, v nichž se prolíná život, smrt i radosti a strasti počátků a konců. Přirozenost sama, smyslové opojení, ale i zvláštní, až úderně tvrdý prozaický realismus, nelítostně odhadující i odhalující nemilosrdný chod věcí, které lidská vůle a srdce může ovlivnit jen zřídka a vzdáleně. Kamera, která se kochá v tónech zeleně, zjevně symbolizujících život a jeho nepřemožitelnost, i v modři neodvratitelných konců, jejichž šifrou je březový háj s hrobem předčasně zesnulé Oliny matky, ulpívá se stejnou silou i na něžných dětských rysech Stanislawovy neteře, i smyslné a vášnivé Maliny, tolik připomínající svou pudovostí vášnivé české ženy OHNIVÉHO MÁJE, STŘÍBRNÉHO VĚTRU nebo MĚSÍCE NAD ŘEKOU či ZLATÉ RENETY. Herecký koncert Lukasziewcizův, Olbrychského i Krakowské, v němž se fyzická láska mění v další formu oslavy života, má svůj působivý protějšek v nábožné lidové písni Stanislawova umírání a smrti. Přesah jdoucí nad rámec tohoto filmu, Boleslawova jízda na koni březovým hájem, obrazy, které svou kompozicí připomínají českou secesní přírodu např. Preislerovu, krásu jednoho z vrcholných děl špičkového a dnes už poprávu zklasičtělého polského režiséra jen dále dotvářejí. Do souzvuků i souobrazí, které vyrážejí dech. (09.04.2008)

Celý film na mě hodně působil jako divadlo a hlavně mi připomněl, proč mám tak moc ráda divadlo. Emoce zcela podle mého gusta. Už jenom poezie březového lesa a fantastického (fantaskního?) domu na jeho hranicích. Perfektní herci v perfektních rolích. Ve své podstatě svět, do kterého bych se chtěla propadnout. Srdce téma. A klavír. ♥♥♥ (11.05.2012)