Krajina po bitvě

Po bitvě krajina - je pěkná kravina... s odpuštěním. Prostě mi vadí, pokud je film točen teatrálně (asi jako Bondarčukovy vejchvysty á lá Vojna a mír). Zfilmované divadlo nebrat. V tomto provedení Krajina po bitvě na divadelních prknech ano, ale ne na filmových plátnech. Vskutku mi nesedí takový způsob zpracování, ačkoliv jsem si jistý, že film se může líbit. Já jsem v tomto případě ovšem černá (Wajdova) ovce. (30.07.2013)

Další z Wajdových filmů na téma druhé světové války tentokrát demytizuje osvobození koncentračních táborů, osvoboditele i radost osvobozených. Mimo jiné řeší otázku, jestli je po takových zážitcích člověk ještě schopen normálního života. Těkavá ruční kamera a hojné používání detailů vtahuje diváka doprostřed dění a dodává snímku na autenticitě. (08.01.2007)

Trochu som sa v tom strácal i napriek tomu, že úvodné zábery sú extrémne pôsobivé ! Pravdepodobne nie každý film poľského klasika, bude mojou šálkou kávy. Občas natrafím na „PRIEMER” , čo zamrzí, keď som bol predtým v tzv. filmovej EXTÁZE ( napr. Korczak, či dávnejšie videný Danton...). V hľadáčiku mám opäť také snímky, ktoré vylepšia hodnotenie. Zoberte si, že popri tých všetkých koncentračných táboroch, kde našli smrť milióny ľudí, boli medzi nimi aj takí, ktorí prežili. A tých je v podstate oveľa menej. Počas tohto krutého obdobia, zabudli byť normálnym človekom, zvykli si na to, že sú ako zvieratá, ktoré žijú zo dňa na deň. A čo teraz, keď nás oslobodili ? Sme opäť voľní, ako vtáci. Ale ako sa znovu začleniť do pôvodného životného cyklu, pred vojnou ? TADEUSZ je veršovec a veľký inteligent, ktorý získava novú frajerku NINU, ale už dávno zabudol, čo je to láska... ! Okolo neho pobehujú aj iní, bývalí väzni, ale celková pozornosť sa vzťahuje najmä na neho. Už nenapíšem ani „mäkké f” , pretože z Andreja nie som bohvieako nadšený. ( myslím Krajinu po bitke ). (21.12.2017)

Koncentrační tábor na konci války, kdy již z místa zmizeli Nacisti, je dějištěm působivého snímku Adrzeje Wajdy vycházejícího při scénáři z povídek Tadeusze Borowského. Vězni jsou zdánlivě svobodni (v úvodu vybíhají do zasněžené „krajiny po bitvě“ v radosti za doprovodu klasického Vivaldiho Čtvera ročních dob), ve skutečnosti se však nemůžou snadno dostat domů, když zároveň nemají kam, země je zničená a trýzněná nouzí, obklopená novými sílami, Američany a Komunisty. Sníh taje, jídla je nedostatek a ve špíně a troskách se rozpadají iluze a vztahy – přežít se jeví jako nést tuto bolest dál. Hlavní postavou je básník, intelektuál Tadeusz (Daniel Olbrychski), jenž se nespokojí čekat na neznámou pomoc; poté, co jej okouzlí mladá dívka Nina, podaří se mu s ní z rozvalin tábora utéct, ale nepřijímá odchod do svobodné emigrace, protože ta by znamenala zradu vlasti, Tadeusz cítí, že musí zůstat v krajině. Nemožnost najít nový směr a pokusit se vrátit do života se stává osudnou pro znavené vězně zapomenuté v bídě. Nina je zabita ledabylým americkým vojákem, Tadeusz v závěru lituje a odchází. „Šest let nás zabíjeli Němci, teď vy, jaký je v tom rozdíl?“ říká zklamaně Tadeusz směrem k americkému důstojníkovi. Třesoucí se, autentická ruční kamera, snímající prostor v dlouhých blízkých záběrech prohlubuje mrazivou náladu bezútěšného snímku. (16.01.2012)

Vězněm jsi a vězněm zůstaneš. Osvobozeni, aby mohli být uvězněni. Natočit toto na začátku normalizačních let sovětského bloku, je cosi nevídaného. Velmi by mne zajímal osud filmu a jeho veřejné distribuce. Jednu navíc za Stanisławu Celińskou. Fakt, že se jednalo o debut + její přirozený šarm, jsou kombinace, které mne uchvátily. (10.11.2014)