Běsi

Z každého záběru filmu čiší silná režisérská osobnost, která si dokáže dobře vybrat své herce a vysvětlit jim, co od nich požaduje. Za kameru, střih a zejména hudbu si film zaslouží absolutorium. Stejně tak délka je vzhledem k rozsahu literární předlohy plně odůvodnitelná. S Wajdou nemám ani ten nejmenší problém a o moc lépe se Dostojevského Běsi ani myslím natočit nedají. Snad se režisér mohl trochu odpoutat od předlohy a učinit své hrdiny více civilními a přístupnými dnešním divákům. Problém totiž je v samotném románu, kde se Dostojevskij vypořádává s vlastními běsy své minulosti. Je to jednak intelektuálně trošku rozevláté a některé dialogy působí nevěrohodně a pateticky, ale především postava Petra je až moc záporná a i když odpovídá předloze, míře jeho cynické otevřenosti příliš nevěřím. Darebáci sami sebe většinou darebáky nenazývají. Celkový dojem: 75 %. (11.07.2008)

Tak bohužel nízké hodnocení tohoto filmu je zcela na místě. Nemastná neslaná adaptace, ve které je všechno pomalé a rozbředlé, takže to diváka prostě nudí. Kniha je založená převážně na dialozích a přesto mi přišla dost akční, film už bohužel nikoliv. Wajda Dostojevského Běsi okleštil docela hodně, některé podstatné události vynechal, což ovšem jinak ani nejde, jiné podle mě dezinterpretoval. Dobře ztvárněný byl Petr Verchovenský a Ivan Šatov, který se oproti knize stává hlavním hrdinou. Špatný nebyl ani Kirillov. Jen karikatura zbyla z myslitele Šigaljova. Výrazně dezinterpretován byl Petrův otec Stěpan v podání Omara Sharifa. Taky postava Lízy měla tak málo prostoru, že vypadala jen jako hysterická husa, které se do děje připlete jen proto, aby mohla omdlít. Největším nedostatkem je ovšem postava Nikolaje Stavrogina, který je rozhodně nejvýraznější postavou románu, ale ve filmu je nejen nepřesvědčivý, ale navíc se asi v polovině, kdy se sotva stihl uvést, rychle z děje vytratí. V podání Jana Budaře v Morávkově inscenaci to bylo jiné kafe! (16.11.2007)

Wajda se s Dostojevským naprosto míjí. V jeho pojetí nejsou Běsi víc než několik jakoby náhodně pospojovaných fragmentů událostí (jejichž smysl asi každému kdo knihu nečetl musí unikat), které se mohou stejně dobře odehrávat během dvou dnů i několika týdnů, vypustil půlku postav a z těch co zbyla je část zkarikovaná (Kirillov) a zbytek natolik vykostěný nebo překroucený (skoro všichni ostatní, nejpatrnější je to u Štěpána Trofimoviče, Stavrogina a Šatova), že s románem Fjodora Michajloviče nemají společné už skoro nic. Je pochopitelné, že zhustit dílo rozsahu Běsů do jednoho filmu není jednoduché, ale narvat cca stopadesát stran textu do té idiotské pasáže na nádraží, kde to co se odehrává zcela ztrácí smysl, je přece jenom trochu moc. A Omar Sharif je k smíchu a celý konec nemá vlastně vůbec žádné opodstatnění, protože o jeho postavě se nedovíme nic co by opravňovalo jeho závěrečné horečnaté mumlání. Pro toho kdo Běsi nečetl zbytečné, protože nebude tušit která bije, ten kdo je četl se akorát naštve, co za psí kusy Wajda s Dostojevským dělá, jako se to stalo mně. (07.10.2008)

Asi není možné dobře zfilmovat Dostojevského. Je to zvláštní. Existuje tolik vynikajících dramatizací (ty, co se hrají v Huse na provázku) a tak málo slušných zfilmování. Možná že je v mezích literárních konvencí žádoucí aby postavy diskutovaly o náboženství způsobem, jakým to dělá Dostojevský. Na prknech, která znamenají svět, je to únosné a ve filmu přehnané a nudné zároveň. Přijde mi, že Wajda se spíš pokusil dokumentářně vystihnout společnost, ve které se ten příběh odehrává. To se mu sice povedlo, ale u Dostojevského je prostředí to nejméně podstatné. Podstatný je myšlenkový vývoj postav - a ten na plátně působí nepřirozeně a svým způsobem směšně. Divní herci, nepřirozený scénář, příliš překroucené nebo neuměle vyjádřené myšlenky. Nic moc. (17.03.2009)

Gudaulin říká: "... o moc lépe se Dostojevského Běsi ani myslím natočit nedají..." To ovšem. Já se navíc domnívám, že se Dostojevský nedá natočit vůbec - pokud se to nevezme "zgruntu", jak to třeba udělal ve své prvotině Aki Kaurismäki. Jádrem objemných děl F. M. Dostojevského nejsou vypjaté okamžiky (ca. 10%), ale jakási střední poloha (70%), kdy se sice něco děje, ale především se hodně se zvažuje, vyvozuje, plánuje, hodnotí, zkrátka přemítá. A to organicky začlenit do jednoho filmu (byť dvouhodinového) prostě nejde. Ne jinak než trpělivým čtením se lze dobrat nomádské podstaty zla, kterou v Běsech reprezentuje především Petr Verchovenskij. K dokreslení: podobně je to u vztahu Dostojevskij a rozhlas. Nedávno jsem poslouchal rozhlasové hry Bratří Karamazovy a Idiot a dramatizované četby (Zločin a trest / Преступление и наказание (s Hrušinským jako Porfirijem) a Uražení a ponížení / Униженные и оскорбленные (s Kemrem jako Ichmeňovem), uvádím i původní názvy, protože jsem tyto knihy četl i rusky; na ruském černém trhu se těžko získávaly, byly silně ohmatané a drahé). Hlavně jsem chtěl ale říct, že mezi četbou a hrou byl nebetyčný rozdíl k prospěchu první. Samotný film nekomentuji, viděl jsem jej sice dvakrát, ale časový odstup je poměrně velký, stejně jako dojem, který ve mně zanechal. (25.12.2014)