Země zaslíbená

V německém šlágru z roku 1974 (znám ho z doby studia) se zpívá: „Ich habe diese Landluft satt/ ich möchte wieder in die Stadt/ Theo, wir fahren nach Lodz…“. Šlágry pocházejí z jiných šlágrů - tento se dá datovat ze 17. i 19. století (zde ve verzi „Itzek, komm mit nach Lodz …“. Łódź. se v 19. století stává průmyslovou metropolí se stálým přílivem venkovanů, kteří podobně jako páni továrníci a finančníci, v ní vidí takřka zaslíbenou zemi, Není to tedy pouhý pomysl režiséra Wajdy ani spisovatele Reymonta, kteří v tom vidí především zlořády gründerského kapitalismu. Tak či onak zaslíbenou zemí je primitivní kapitalismus a jeho podbízivá služka - demokracie. Jak to vypadá ve skutečnosti (tedy ve filmu) se není třeba příliš šířit: surovost, podlézavost, podvod, zkrátka podouštví (jak by řekl Benjamin Kuras) na pozadí kouřících komínů a továrních hal. Příběh je nesen třemi mladými gründery, z nichž každý zastupuje svoji třídní vrstvu, a jejichž touha po vlastní továrně přesahuje všechny etické meze. Pokud při sledování filmu uvažujeme o odborových a sociálních hnutích, pak je to jen přirozená reakce. Ještě jeden citát z klasika: "... Z robotérů stávali se fabričtí dělníci; panské zámky ztrácely svůj lesk; bázeň před nimi mizela; jejich velitelskou úlohu převzaly továrny; ty počínaly panovat svému vůkolí a stávaly se tím, čím byly ve středověku hrady rytířů, kteří v nových dobách neloupili v rukou se zbraní, ale s kapitálem po kapsách a pokladnách" (Antal Stašek, České slovo, 3. 4. 1927). (03.06.2014)

Drásavá pohlednice ze zlatého období průmyslové Lodže. Nezapomenutelné záběry, hutná atmosféra, působivé kamerové kreace, odzbrojující bizarní stylizace. Filmu by se dalo spílat, že je velmi černobílým pohledem na kapitalismus, přesto jeho působivější historickou analýzu jiný film stěží nabídne. A i když mozaika situací nabízí jednu tezi za druhou (naštěstí Wajda pozoruhodně rezignuje na jakýkoli nacionalistický tón), mistrovské a pohlcující filmové zpracování je dokáže přetvořit v ryzí umělecké dílo. (03.08.2011)

Barvitá (někdy až naturalistická v duchu autora leckdy až nepříjemně syrového) adaptace románu W. Reymonta, která nezastírá nic z praktik podnikatelského prostředí 19. století (ani náznak po nějakém idealismu jako ve Sňatcích rozumu, což se pozná i na scéně v divadle - žádná opera či důstojné drama, ale šantánový popěvek a ladné baletky), konkrétně na situaci Lodže. Podobně laděný (včetně silně kritických akcentů) román Bratři Aškenáziové napsal i starší bratr I. B. Singera Israel Jošua. S oběma autory se ztotožňuji v jejich náhledu na odlidštěný kapitalismus. (10.04.2012)

Wajda byl světský režisér. Dovedl dobře mapovat národní traumata a měl smysl pro postihnutí dobových společenských poklesků - byl moralista. A ovšem byl výtečný umělec - byť v nižším umění, než co dělal třeba Tarkovskij anebo Bergman. Nevadila mi tu tolik úlitba ideologii komunismu jako to vědomí, že všechny ty vzmachy, pády, létajíci hlavy s kusy masa, groteska, orgie, pletky, bída atd. nemají žádný větší přesah. U Tarkovského mi zas někdy vadilo, že pro přesah jsou jeho charaktery bezkrevné a příběh jen teorematický. Chce to rovnováhu. (22.02.2020)

Tři kamarádi, Polák, Němec a žid si chtějí splnit sen vlastnit továrnu. Podvody, lži, využívání vlastních rodin i přátel pro svůj prospěch, nebyly cizí ani jednomu z nich. Nikdo z nich nebyl lepší nebo horší. Kontrast mezi životem bohaté buržoazie a bídou zbytku populace, otázka žebříčku hodnot, tudíž vlastně celý Wajdův film je aktuální i v dnešní době. (22.06.2010)