Farinelli

Srovnávat Farinelliho s Formanovým Amadeem podle mě není fér, větší smysl dává konfrontace s režisérovým pozdějším filmem Král tančí. A v tomhle souboji pro mě Farinelli vychází mnohem líp, má zajímavější výpravu, pestřejší exteriéry, příběh, který mě víc oslovil a hudbu, která mi líp pasuje. Podobně jako v Král tančí, tak i tady je ústřední dvojice trochu nesourodá, jeden z nich (v tomto případě Farinelliho starší bratr Riccardo) je zneuznaný, závistivý a nepochopený magor. Jeho výstupy jsou občas napotlamě, ale jako celek je to solidně ukočírovaný. (13.09.2014)

Baroko, pastva pro oko - a Farinelli, genialita a průměrnost, duch a tělo, vášeň a cit, spojenectví zradou a pastva pro duši, která má tématu navzdory neskutečné koule. Říká se, že pro krásu je nutné trpět, a film i příběh titulního hrdiny to potvrzují, ale ne vždy kastrace znamená neplodnost a byla bych ochotná trpět každý den, kdyby toho Corbiau natočil víc... (04.03.2013)

Nejsilněji mě u tohoto filmu zasáhl zpěv, pro který musím složit hlubokou poklonu. A zabědovat nad tím, že již nikdo neumí takto pět. I když by to bylo svým způsobem i děsivé. Barokní hudba je příjemná, i když je často přesycena těmi načančanými kudrlinkami. Ale taková barokní doba byla: nestřídmé zdobení, sem tam nějaký ten blyštivý flitr, naondulovaný vnějšek, překrývání nedostatků zlatem vyšívanou záplatou a až obřadní setrvávání v důstojnosti, či v jeho pouhém zdání. I když i tento způsob se dokáže přenést a přenáší do dnešních dní popové kultury. Baroko všude, kam se podíváš. A v těchto kulisách se rozjíždí příběh. O talentu, o touze uspět, o lásce k umění, o silném příbuzenském svazku, o tělesných touhách, o temné stránce minulosti, o pohrdání, o pokořování, o respektu, o vyrovnávání se s vlastní osobností, o slabostech, o strachu, o lásce a nenávisti. Carlo Broschi alias Farinelli (dobrý Stefano Dionisi) je poháněn touhou i strachem zároveň. Vnímá svoji výjimečnost, snaží se uchvátit a bojí se nenaplněnosti. Snaží se dotknout hvězd, snaží se najít své místo, snaží se srovnat se svým handicapem i vlastní minulostí. Láska, nenávist, strach, naděje a aplaus jsou faktory, které rámují jeho život. Významnou postavou je Carlův bratr Riccardo Broschi (zajímavý Enrico Lo Verso), který je zrcadlem celé velikosti i traumat svého bratra. A také tehdejší významný maestro George Frideric Handel (Jeroen Krabbé), kteří se s Farinellim vzájemně ženou vzhůru i do záhuby. Z dalších rolí: věrná a trpělivá Alexandra (zajímavá Elsa Zylberstein), provozovatelka londýnského divadla Margareth Hunter (šarmantní Caroline Cellier), její handicapovaný synek Benedict (Renaud du Peloux de Saint Romain), svérázný hudební skladatel Nicola Porpora (Omero Antonutti), či jedna z okouzlených a znuděných žen hraběnka Mauer (elegantní Marianne Basler). Příběh není špatný, má atmosféru a švih. Ale nad ten zpěv není. (28.04.2016)

Súhlasím s príspevkom užívateľa brumbrum. V prvom rade je to film nepočúvateľný, pretože polovicu filmu tvoria odporné árie jedného kastráta, že v diaľke počujete kvíliť ženu a ono to je chlap, čo nemá gule... No a potom je to film nepozerateľný, pretože namiesto toho, aby bol reálne životopisný rieši naozaj väčšinou sexuálnu stránku tohto polomuža. Myslel som si, že sa dozviem niečo o živote Farinelliho, reálne sa však riešilo, kto s kým kedy šukal, či mohol alebo nemohol a ak mohol, tak hlavne čo najzvrhlejšie. (17.12.2021)

Proč toho nenatočil Corbiau více? Jeho Král tančí je krásný film a Farinelli nepřináší o nic zajímavější pohled na výjimečnou a zvláštní osobnost. A je mi vcelku jedno, že si celý příběh pan režisér trochu poupravil a zvýšil tak dramatičnost celého příběhu. Navíc ten "finální" pocit setkání legend, ten pocit, kdy postavy vnímají nejen svou roli, ale i roli a význam ostatních (Farinelli jak prohlašuje, že právě Handelova hudba bude nesmrtelná, přestože je to jeho soupeř, ale současně jediný, kdo ho dokáže pochopit a vyrovnat se mu talentem...). Hlavní je, co si divák odnese, ten citový orgazmus z viděného a slyšeného... (30.12.2011)