Deník venkovského faráře

Pravý opak zábavného a odpočinkového filmu. Bylo to spíš jako návštěva u zubaře. Příjemné pocity se nedostavily ani předtím ani přitom ani potom. Dokonce když nad tím vším rozumuji, říkám si, že to bylo na můj hobití vkus až příliš temné a subtilně psychologizující. Ale nakonec díky Bohu za to, že jsem mohl takovýto až bolavě skutečný film vidět... tahle návštěva u zubaře je vhodnou reakcí na holywoodské cukroví. (16.03.2008)

[9/10] (UGC) (Čb. /// Produkce: Léon Carré, Robert Sussfeld /// Scénář: Robert Bresson podle románu Georgese Bernanose /// Kamera: Léonce-Henri Burel /// Hudba: Jean-Jacques Grünenwald /// MFF v Benátkách: Robert Bresson (Mezinárodní cena, Cena italských filmových kritiků, Cena OCIC)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (19.12.2011)

Film začíná zapisováním „tajemství“ života a je příznačné, kterak to vychází z křesťanského existencializmu Gabriela Marcela, který chápal „tajemství“ jako naději a touhu po plném bytí (zřetelný odkaz na Heideggera), jako opozici vůči objektivnímu zfunkcionalizovanému světu. K tajemství se nemohu vztahovat jako k předmětu, ani ho vidět, ale přesto jím jsem nesen a mám na něm (Já) účast. ____ Deník vesnického faráře je přesně mezi odtahujícím se „bergmanovským“ Bohem a Nazarinem Buñuela. S Nazarinem má společný trpký osud faráře, který se paradoxně stává třískou v okolí, nikoliv lékem, a který se nemůže přimknout ani k omezeným lidem (reprezentujícím peklo) ani k církvi a Bohu (představující nebe). ____ Není to ale jeden z věčných rozporů kinematografie? Že askeze a neprofesionální herci fikci nezintenzivňují a neposouvají ji k věrohodnosti, ale naopak film podvracejí a diváka vytrhávají z příběhu? Nebo jde ze strany Bressona o záměr, která má diváka odvracet od atrakcí a nedopřát mu zjednodušené stylizace, a tím ho skutečně donutit přemýšlet, o čem film vypovídá? Zdá se, že jedno se pojí s druhým. Opak je pravdou. Bresson jen vzdoroval na truc mainstreamu a dokola omílal tezi: „feeling before intelect, atmosphere before story“, aniž si ve svém zanícení uvědomoval, že aby splnil, co hlásal, musel by poskytnout filmovému jazyku mnohem víc volnosti a oddálit ho od všednosti, od onoho objektivismu, o němž mluvil Gabriel Marcel. ____ Bresson se měl narodit v němé éře, aby svoje filmy nemusel zatěžovat dialogy, aby jen inscenoval a poté skládal zinscenované přes montáž do kupy. A taktéž by neškodilo, kdyby si osvojil více nadhledu nad sebou samým; stejně jako Wellesovi mu chyběl, ani ne snad humor, jako sarkasmus. A nemám pocit, že by tenhle handicap vyvažoval zahlédnutím prazákladu světa, který by zhmotňoval a kterému by propůjčoval tvář ve svých filmech. Kdyby ano, nic neříkám, ale ono ne. Nic nezahlédl. Svým způsobem nechápu, proč měl Tarkovskij v TOPce dva „Bressony“ (tohohle a Mouchette z ´67), když pojímal filmové tvoření dočista jinak, ne-bressonovsky. (22.09.2008)

Mladý kněz se snaží najít důvěru se svými farníky. A Bresson se díky němu snaží hledat svůj styl, který ještě rozhodně v té době neměl ukotvený. A možná i proto se dopouští zásadních prohřešků proti filmovému jazyku. Co lze říci obrazem, říká ústy hlavní postavy, mnohdy dokonce popis situace zdvojí, vyjádří ji filmovými prostředky a opět nechá Clauda Laydu, aby nám povyprávěl, co jsme vlastně viděli. Bresson v režiséra vyspěl až za pět let, až pro svůj následující film. (02.06.2013)

Pro mě prozatím nejzajímavější, nejnetuctovější a nejpodnětnější Bressonův film. Samota, nedůvěra ostatních, žádný respekt, chatrné zdraví, neschopnost jednat s lidmi, nejistota ve vlastní víru…s tím vším se musí vyrovnávat mladý a nanejvýš sympatický hlavní hrdina v tomto snímku. Navíc výborný tah s jeho vnitřními monology, stejně tak se psaním deníku, což má za následek ještě větší propojení diváka s postavou. A přestože film rozhodně nikam nespěchá a vyžívá se v dlouhých záběrech, především na faráře, ve kterém probíhá vnitřní boj, takřka jsem se nenudil. Milé překvapení za silné 4*, možná má náš filmový vztah s Bressonem přece jenom nějakou šanci. (14.06.2013)