Deník venkovského faráře

Nie, toto nepatrí k predchodcom dnešných existenciálnych trápení duše filmových hrdinov, cítiacich zbytočnosť sveta a ich postavenia v ňom. Denník vidieckeho kňaza je pokusom o opísanie snahy ukázať milosť tam, kde sa Božie prikázania nectia. Chradnúce telo kňaza súži nielen choroba, ale i subjektívne zlyhania pastoračnej činnosti. Mladý, napohľad zmorený služobník kdesi v undergrounde Petrovho stolca neposilňuje svaly, len ducha. Živí sa výhradne a dobrovoľne len transmutačnou diétou prijímania tela a krvi Kristovej - uschnutého chleba namočeného v sirupovito sladkom víne. Každodennými zápiskami zaznamenáva slovami to, čo opísať veľmi nejde - vnútorné pochybenia, drobné víťazstvá, naschvály a zriedkavé radosti z hľadiska jeho duchovnej služby v prostredí odvrátenom ponaučeniam prichádzajúcim spoza kancľa. Ufňukané smrkania rád nemám, ale opakujem, nejedná sa o poddruh utrápeného filmu, kde hlavným hrdinom je trápenie pre trápenie (druh l´art pour l´artizmu), lež o duchovný film v pravom slova zmysle. Osobne podnietil k prečítaniu predlohy i zopakovaniu si filmového zážitku, čo sa pochopiteľne počíta. (07.08.2013)

Absolutní divácká kalvárie. Chápu ústřední myšlenku, ale práce s ní a filmovým výrazem mě minula obloukem. Mladý kněz je na vesnici nový, zmítá se v depresích, emaří, nikdo mu nerozumí a nikdo ho nemá rád. Strhující námět, který si dovedu představit zpracovaný hned na několik způsobů. Ten Bressonův je ale v mých očích absolutně plochým dílem, dílem postrádající dynamiku, vývoj a vlastně jakékoliv drama. 3/10 (28.04.2020)

Jeden z mála skutečně katolických spirituálních filmů, které u nás bylo možno spatřit. Bressonovo virtuózní zpracování známého románu francouzského spisovatele Georga Bernanose (+1948). Kontrast tmy a světla, jež tu září v podobě Slova. Film je doslova povzbuzením ve víře. Úžasně vtahuje diváka a nechává jej přemýšlet o příběhu i o sobě sama. Smutek, utrpení, ale zároveń naděje... Nádherné! Pozn. k 29.7.2014: Viděl jsem už 3x a znovu žasnu nad hloubkou myšlenek tohoto díla. Tohle je ještě katolické! (23.08.2008)

„Každý sestup do sebe, každý pohled do nitra nás samých je současně vzlétnutím k nebi, nahlédnutím do opravdového vnějšího světa,“ říká Novalis a potvrzuje to i román Georgese Bernanose Deník venkovského faráře a jeho filmová adaptace tuto cestu věrně odráží. Zachovává dokonce původní deníkovou artikulaci příběhu, citlivě stkanou z bolestného duchovního zrání a ze zdánlivě banální všednodennosti, za jejímiž nepůvabnými liniemi krystalizují trny Věčnosti (zatímco její nevadnoucí květy čerpají úzkostně pocenou vláhu kdesi v nitru člověka). Krásný a svíravý příběh mladého kněze je jedním hlasem z polyfonie ozvěny pašijového dramatu. (19.10.2008)

Útrpný pohled venkovského faráře, který Laydu nasazuje v první minutě filmu, na mě působil velmi hrůzostrašně - bylo mi jasné, že už ho nesundá. Což se i potvrdilo, jenže mi přišlo, že Bresson se právě tomu trpitelství tak trochu vysmívá. A pokud nevysmívá, tak aspoň točí tak, že se mu musím vysmívat já. V podstatě je to film s nesnesitelným protagonistou, který nedokáže plnit své povinnosti, neustále se zmítá v bolestech fyzických a psychických a bez přestání se kvůli tomu lituje. S věřícími komunikuje ve frázích a pár úspěchů, kterých se dočká, mu osud prakticky ihned maže. Má to být metafora nemocné církve, která už dnes nedokáže nikoho skutečně vést a jejíž úspěchy už zdaleka nedorovnávají počet selhání? Asi nemá. Asi to má být hluboké podobenství o Ježíšově utrpení. Ale nedokážu nad tím jihnout jako Bazin. To ale neznamená, že můj zážitek nebyl, myšleno zcela v dobrém, silný, i když jiným směrem. (11.04.2013)