Deník venkovského faráře

Absolutní divácká kalvárie. Chápu ústřední myšlenku, ale práce s ní a filmovým výrazem mě minula obloukem. Mladý kněz je na vesnici nový, zmítá se v depresích, emaří, nikdo mu nerozumí a nikdo ho nemá rád. Strhující námět, který si dovedu představit zpracovaný hned na několik způsobů. Ten Bressonův je ale v mých očích absolutně plochým dílem, dílem postrádající dynamiku, vývoj a vlastně jakékoliv drama. 3/10 (28.04.2020)

Po dlhšej dobe som si pozrela tento film znovu. Je mimoriadne zvláštny (teraz už viem, že Bresson Je.....Zvláštny). Veľmi hlboký a veľmi duchovný. Čistý a pokorný, bez pátosu, teatrálnosti a zbytočného afektu, či povrchnosti. Silná viera, odovzdanosť, hĺbka pocitov a ťažký vnútorný boj mladého dedinského kňaza ma znovu zasiahli v plnej intenzite, a ja som si náhle a zreteľne uvedomila nesmiernu hodnotu dobrého kňaza. Kiežby ich bolo viac!! (03.08.2011)

Mladý kněz se snaží najít důvěru se svými farníky. A Bresson se díky němu snaží hledat svůj styl, který ještě rozhodně v té době neměl ukotvený. A možná i proto se dopouští zásadních prohřešků proti filmovému jazyku. Co lze říci obrazem, říká ústy hlavní postavy, mnohdy dokonce popis situace zdvojí, vyjádří ji filmovými prostředky a opět nechá Clauda Laydu, aby nám povyprávěl, co jsme vlastně viděli. Bresson v režiséra vyspěl až za pět let, až pro svůj následující film. (02.06.2013)

Pravý opak zábavného a odpočinkového filmu. Bylo to spíš jako návštěva u zubaře. Příjemné pocity se nedostavily ani předtím ani přitom ani potom. Dokonce když nad tím vším rozumuji, říkám si, že to bylo na můj hobití vkus až příliš temné a subtilně psychologizující. Ale nakonec díky Bohu za to, že jsem mohl takovýto až bolavě skutečný film vidět... tahle návštěva u zubaře je vhodnou reakcí na holywoodské cukroví. (16.03.2008)

Bernarosova próza je extrémne náročným materiálom, ktorý možno len ťažko uspokojivo previesť do filmovej podoby. Ťaživosť jeho textov o útrapách materiálneho života, cieleného asketizmu a oprostenia od pozemských slastí pri hľadaní viery, Boha a spásy spočíva v hlboko rozvíjaných existenciálno-náboženských tézach. Taký prístup sa pre filmový obraz javí ako nevhodný, no adaptácie Roberta Bressona a Maurica Pialata (Sous le soleil de Satan) sú napriek tomu vysoko cenené a vyzdvihované. Z doterajších stretnutí s režisérom sa domnievam, že Bernarosove témy tvoria ideálnu látku pre typicky „bressonovské“ pojatie - funkčný minimalistický štýl, využívanie dejových elíps, nemenný rytmus, umŕtvenie herca do polohy neživotnej bábky v rukách režiséra (neviditeľného Boha jeho fikčného sveta?), časté a rozsiahle vnútorné monológy, respektíve komentáre. Z predlohy tak vyrastá prostý, asketický, strnulý film, podobný jeho hlavnej postave. Lenže zatiaľ čo v Pickpocket, tvoriacom vydarenú antitézu voči konvenciám žánru „filmu napätia“ mi zmienený štýl vyhovoval, tu mi prekáža. Nedramatickosť snímku zaplavuje textom (preto sa mi na jazyk miesto výrazu adaptácia derie skôr prepis), sériou dialógov a monológov, prestávky medzi nimi sú vypĺňané zábermi, ktoré mohli byť vo svojej jednoduchosti a účelnosti omnoho dôraznejšie. Explicitné nahliadanie do hlavy farára (pripomínajúceho aktualizovanejšiu verziu spoločnosťou nepochopených a odsúdených romantických hrdinov - titánov, ktorí prehrávajú boj s osudom) a prednášanie katolíckych/existencionalistických téz kontrastuje s čistotou tvaru a prevažuje nad ňou. Pokiaľ bolo Bressonovým zámerom doviesť diváka do transcendentálneho stavu, v mojom prípade sa to nepodarilo, a uvedomujem si skôr literárnu zakonzervovanosť diela. Čítanie Bernarosa mi príde prínosnejšie. 60% (29.02.2016)