Deník venkovského faráře

Absolutní divácká kalvárie. Chápu ústřední myšlenku, ale práce s ní a filmovým výrazem mě minula obloukem. Mladý kněz je na vesnici nový, zmítá se v depresích, emaří, nikdo mu nerozumí a nikdo ho nemá rád. Strhující námět, který si dovedu představit zpracovaný hned na několik způsobů. Ten Bressonův je ale v mých očích absolutně plochým dílem, dílem postrádající dynamiku, vývoj a vlastně jakékoliv drama. 3/10 (28.04.2020)

„Každý sestup do sebe, každý pohled do nitra nás samých je současně vzlétnutím k nebi, nahlédnutím do opravdového vnějšího světa,“ říká Novalis a potvrzuje to i román Georgese Bernanose Deník venkovského faráře a jeho filmová adaptace tuto cestu věrně odráží. Zachovává dokonce původní deníkovou artikulaci příběhu, citlivě stkanou z bolestného duchovního zrání a ze zdánlivě banální všednodennosti, za jejímiž nepůvabnými liniemi krystalizují trny Věčnosti (zatímco její nevadnoucí květy čerpají úzkostně pocenou vláhu kdesi v nitru člověka). Krásný a svíravý příběh mladého kněze je jedním hlasem z polyfonie ozvěny pašijového dramatu. (19.10.2008)

Ponurý a po křesťanské stránce naprosto zbytečný film. Ukazující mimo jiné to, že i se nedá spolehnout ani na faráře, protože i to je jen člověk. V tomto případě byl dokonce pověřen vést, ač sám tak zoufale potřeboval vedení a poznat toho, kterého tady "zastupuje". Snaha a píle jsou sice hezké, ale kdo by šel k doktorovj, který se sice snaží, ale ve svém oboru tápe? Tak tolik hooodně ve zkratce. Detaily si už raději nechám pro sebe. Nicméně těm, kteří chtějí ve filmu nějakou duchovní náplň nebo poselství, určitě nedoporučuji! (16.10.2017)

Robert Bresson nám v jednom ze svých raných snímků odhaluje venkovského faráře, v jeho cestě k naplnění poslání i vlastního života. A jako všechny dobré cesty je i ta jeho nesnadná. Plná tápání, temnot, kamení a dalších zdánlivě nepřekonatelných překážek. Mladý kněz musí bojovat s nemocí, s otrávenými vztahy v hraběnčině rodině i s nezájmem farníků. Se ztrátou víry ve svém okolí, s kolísáním jeho vlastní a z toho všeho vyplývajícím pocitem osamělosti. Přes všechno toto líčení však není Bressonův film ve své podstatě temný, či bezútěšný. Za každou bolestí se totiž vždy skrývá střípek naděje a každá hluboká noc přináší příslib o to jasnějšího jitra. Plně chápu Tarkovského obdiv, i já řadím Deník venkovského faráře mezi své oblíbené filmy. Už jen kvůli tomu tak důležitému podvrácení iluze, že jediné o co má smysl usilovat je život bez starostí, život bez boje a život bez překážek. Naopak, čím jsem starší, tím silněji vnímám, že mnoho opravdu důležitých věcí získává nejpodstatnější část své hodnoty právě díky stálé odvaze bojovat. Pokračovat v cestě. Až za hranice myslitelného, až za hranice vlastních sil. Do posledního dechu. (07.12.2016)

Po dlhšej dobe som si pozrela tento film znovu. Je mimoriadne zvláštny (teraz už viem, že Bresson Je.....Zvláštny). Veľmi hlboký a veľmi duchovný. Čistý a pokorný, bez pátosu, teatrálnosti a zbytočného afektu, či povrchnosti. Silná viera, odovzdanosť, hĺbka pocitov a ťažký vnútorný boj mladého dedinského kňaza ma znovu zasiahli v plnej intenzite, a ja som si náhle a zreteľne uvedomila nesmiernu hodnotu dobrého kňaza. Kiežby ich bolo viac!! (03.08.2011)