Proces Jany z Arcu

Proces se sv. Janou z Arku je podán dle skutečných protokolů jako duchovní bitva s rychlým střídáním strohých pasáží výslechu. Děj začíná až v době, kdy je devatenáctiletá Jana (v podání 21leté Florence Delay) několik měsíců vězněna na hradě v Rouenu. Soudu předsedá anglofilský biskup Pierre Couchon. Klasické mistrovské dílo Roberta Bressona, jeden ze zásadních spirituálních filmů, jenž je vypjatým dramatem a zároveň historickým dokladem (Jana z Arku byla beatifikována až roku 1909 a svatořečena roku 1920!). (17.02.2013)

minimalistický film Roberta Bressona, prostý, krátký - zaměřuje se pouze a jen na samotný proces a odsouzení Johanky z Arku - vše je strohé a do velké míry autenticky působící až vyvstává otázka pro jaké účely vlastně film vznikl. co se mi líbilo - narozdíl od podobně laděných filmů (Kladivo na čarodějnice) jsem neměl pocit vzteku a bezmoci z páchaného bezpráví - cítil jsem spíš jen smutek nad tím že musí zemřít téměř svatá čistá bytost... každopádně ta hodina na mě zapůsobila hodně, dobrá práce - 8/10 (13.03.2007)

Neestetické, herecky mdlé, suché přetlumočení dějinných záznamů (jen si nejsem jistá, nakolik je historicky přesné, že Jana byla xmenovská superhrdinka, která své schopnosti čerpala z neporušeného hymenu). O nějaké studii niterních duševních pochodů nemůže být v téhle neosobní kamerové zkoušce ani řeč. Pozoruhodné je, nakolik je film zcizující pro kohokoli, kdo neovládá francouzštinu, neb kulometná rychlost dialogů zabraňuje vnímat cokoli jiného než titulky, které i přes údajnou jazykovou krásu originálu samozřejmě musejí být zhuštěny na naprosté, omezeně estetické minimum. A já bych tady samozřejmě mohla donekonečna básnit o tom, jak i Bessonova hysterická Johanka nabízí mnohem radikálnější a hlubší vhled do hlavy postavy nebo jak Dreyerovo Utrpení panny Orleánské netrpí žádným ze zmíněných problémů, ale proč se namáhat, když můžu prostě ocitovat pana Plinketta a konstatovat, že since I love the movie so much I fuck it. (31.07.2014)

Ako už tretí snímok počas tohto letného, opojného víkendu od Roberta Bressona som si uvážene vybral Pannu Orleánsku (originálny názov: Procès de Jeanne d'Arc), s ktorou filmári už odjakživa koketujú, skrátka, venujú sa jej, ale ešte to nikdy neurobili takýmto spôsobom, ako práve teraz, ak ešte nepočítam nemý film-Utrpenie panny Orleánskej (r.-1928), v ktorom naprosto dominujú : Režisér - Carl Theodor Dreyer, Kameraman - Rudolph Maté, a čo by to bolo nakoniec bez Márie Falconetti...? Bressonovi namiesto 82. minút stačí ešte o dvadsať menej, keď nakrúca rovnako zaujímavo, ak nie trochu zaujímavejšie. Florence Delay je taktiež strhujúca, že sa intenzívne stotožňuje so svojím reálnym predobrazom + samotný filmový prístup vám dáva normálne zabudnúť, že sledujete film. Akoby ste sa len mlčky prizerali na rekonštrukciu procesu, ktorý bol už dávno rozhodnutý... (07.07.2019)

Soud a proces jako absurdní, směšná fraška, pouhá formalita, bez které by stejně došlo k tomu, co si přáli věznitelé. Hněv, marnost, soucítění s hlavní hrdinkou…všechny tyto pocity ve mně Proces spolehlivě vyvolal. Zklamal mě ovšem Janin obrat (zaváhání, chcete-li), po něm jsem jí už skoro „nefandil“ a onen známý historický akt se mnou pak emocionálně skoro nehnul. Nicméně, silné 4* si toho drama zaslouží (a Bresson mě po minulém "zaváhání" zase potěšil). (20.07.2014)