Jak jsme hráli čáru

Silný príbeh o túžbe po slobode sa vinie celým filmom ako červená niť. Obeťou je tentokrát malý chlapec, ktorému rodičia utiekli na západ a ostal so starými rodičmi u nás. Tvorcovia rozvinuli detský svet v rodine, v škole aj medzi sebou a urobili to výimočným sposobom, dostatočne drsným a krutým v detskom vyjadrovaní ( najmarkantnejšie to je vidieť v komunikácii s "debilom" ). Svet dospelých je ukázaný v dvoch politických protipóloch. O to výstižnejšie posobí motív udavačstva, kde sú priatelia horší ako socialistický zaslepenci. Záver je už len čerešničkou na torte... Zaposobili na mňa detské herecké výkony a pochopiteľne, silná trojka Lasica-Šafránková-Vetchý. (02.01.2016)

Film so skvelou vypravou kedy je evidentne, ze si tvorcovi dali zalezat na vsetkych detailoch, ale ustredna zapletka mi prisla dost nudna a nevylolala vo mne ziadne emocie. Asi za to môzu detski herci, ktori mi prisli velmi slabi a bez stipky roztomilosti. Na druhej strane, herecke legendy ako Lasica a Safrankova su skveli. Rovnako bolo prijemne vidiet kopu dalsich slovenskych hercov hrat v niecom lepsom ako su tie nase tradicne Panelaky a dalsie nekonecne srackoidne serialy. Len kvôli nim sa oplati tento SK pokus o mix Obecnej školy a Pelíškov aspon raz vidiet. 5/10. (01.09.2015)

Viděno v původním slovensko-česko-maďarsko-německém znění. Krapet zklamání. A nejen kvůli srovnání s početným zástupem podobně tematicky laděných filmů. Pokud kamera zabírá čistě „dětský svět“, tak je vše v pořádku a film baví. Dětští představitelé působí přirozeně, děj kolem nich zajímavě, daří se budit opravdové emoce (především díky zásahům černogardistů). Jakmile se do toho ovšem začne míchat svět dospělých, spadá film do průměru. Přirozeně působí snad jen výborný Lasica (hlavní důvod, proč jsem se na film díval) a Malý (který má podobný typ rolí v malíku), zbytek tvoří spíš karikatury v křeči než opravdové postavy (nejhůř z toho možná překvapivě vycházejí Šafránková s Vetchým). Černobílé a tendenční vidění tehdejší doby je z Rukojemníka cítit bohužel příliš silně a ani retro styl opírající se o dětskou optiku pro to nemůže být omluvou, alespoň z mého pohledu ne. Nenudil jsem se a film byl místy moc fajn, ale kvůli výše zmíněným skutečnostem nemůžu snímku přiklepnout víc než lepší průměr, škoda. (04.11.2017)

Nepochopím, proč se slovenské filmy u nás dabují. Pokaždé to filmu ubere na uvěřitelnosti. Na druhou stranu – Jak jsme hráli čáru je skvělý už z podstaty. Dlouho jsem se nesetkal s tuzemským (popřípadě slovenským filmem), který by vážná témata (zde období komunismu) byla vyprávěna neotřelou formou v očích dítěte. Juraj Nvota našel díru na trhu a udělal to zatraceně dobře. Atmosféra byla skvělá, všechno to bylo krásně upřímné, lidské, byla radost na podobný film koukat a musím říct, že jsem si ho díky tomu moc užil. Skrytá perla v československé kinematografii, která si zaslouží lepší hodnocení než to, jaké tady aktuálně má. (25.08.2020)

Takéto retrofilmy z obdobia socializmu a okupácie v Československu mám rád, obzvlášť keď majú svojský komediálno-dramatický nádych ako tomu bolo aj v tomto prípade. Film navyše mohol budovať svoju kvalitu na rozmanitom detskom svete, ktorý sa vyznačuje osobitou kombináciou naivity, nevinnosti a nebojácnosti. Takže na tomto sa dal postaviť naozaj sľubný filmový zážitok. A tak sa aj stalo! Malo to v sebe viacero kontrastov, ktoré sa navzájom dopĺňali. Sofistikovaný humor (občas dokonca až príjemne sarkastický) pekne kontrastoval s ťaživou atmosférou doby, ktorá vytvorila podklad pre celý príbeh. Takže to ako celok hodnotím veľmi pozitívne, hoci som čakal aj nejakú silnejšiu zápletku, ktorá by ten film potiahla ešte na vyššiu úroveň. Pretože takto to bolo viacmenej do veľkej miery len vykreslenie reálií danej doby prostredníctvom detských očí. P.S. Film som našťastie videl v origináli (a absolútne nechápem na čo je dobré to dabovanie do češtiny, ktoré musí poriadne ubrať z celkového dojmu). (06.11.2017)