Rodinná oslava

Můj 2.500. ohodnocený film na čsfd musel být něco extra a to Rodinná oslava naprosto splňuje. Divadelní adaptace v Činoherním klubu je asi nejlepší hrou, jakou jsem kdy viděl, takže pustit si filmovou předlohu znamenalo opětovně si vychutnat skutečné rodinné drama. Narozdíl kupříkladu od Boha masakru, kdy film podle mě po shlédnutí divadelní hry nemá co nabídnout (i když tam vznikl film až na základě hry), Rodinná oslava nabízí přinejmenším působivý střih a ruční kameru, což samozřejmě v divadle možné není. Naproti tomu, v divadle více vynikly Christianovy proslovy v podání famózního Matěje Dadáka a výkon Juraje Kukury. Celkově jde o srovnatelný zážitek, na který nikdy nezapomenu. (15.04.2012)

Krásná/hnusná minimalisticky natočená freska jedné "problematické" rodiny. Vinterberg rozjel své a Trierovo Dogma 95 v nejlepším možném stylu, využívá filmařské omezení pro podpoření samotného příběhu - který už z principu tématu nepotřebuje moc silnou produkci a výpravu, stojí jen na herectví a scénáři, a hlavně fantasticky napsaných dialozích. Uvolněnost, zrůdnost, lidskost, pokrytectví, slabost, to všechno v pohlcujícím mixu tu dokáže jít až na dřeň. Trier samotný pak stylově film parafrázoval ve své o třináct let mladší Melancholii, která ovšem se samotným Dogma 95 svým sci-fi motivem a přeestetizovaností, se kterou točí své poslední filmy, už brutálně kontrastuje. V podstatě to hezky ukazuje Trierův vývoj a také genialitu: "Musíte znát pravidla, když je chcete smysluplně porušovat" (25.11.2019)

Totální destrukce nitra. Jak těžké je dokázat ze sebe vysoukat bolestivou pravdu? Jak těžké je všechno zničit a přesto sobě ulevit? Po x letech jsem se na Vinterbergovo Dogma podíval znovu a jako bych se díval jinýma očima .. o deset let staršíma. Mrazilo mě až na kost z toho, jaká se dá na tak malém prostoru odehrát obrovská psychologická bitva. (17.04.2012)

Uf, co jsem to vlastně viděla? Vinterberga, který výjimečně zasáhl do černého i u mě. Neskutečně silné rodinné drama o starých stále hnisajících ranách. Potvrzení toho, proč mám "dogmatiky" ráda, tenhle styl zdá se mi hodně šťastným. Mohla bych dumat hodiny, ale stejně nepřijdu na nic, co bych mohla tomuto snímku vytknout. (04.11.2020)

Překvapuje mě, kolik lidí tu zmiňuje a vyzdvihuje studii chování jednotlivých postav/charakterů, když tu je k vidění především nádherná ukázka kolektivní reakce na konfrontaci s hlubokou, nevyřčenou pravdou, kterou nejsme schopni přijmout ne proto, že bychom ji mohli nějak konstruktivně zpochybnit a zneplatnit, ale proto, že je v bolestivém emocionálním protikladu s realitou, ve které jsme až doteď žili a se kterou jsme spojovali celou naši existenci. My všichni žijeme ve lžích, které můžou a nemusí být tak zásadní jako právě tahle filmová, ale přesto jsou naší neoddělitelnou součástí. Ať už jde o mýty, které si veřejně vyprávíme (11. září, Sametová revoluce atd.), nebo chlácholivé nesmysly a sebeklamy, kterými sami sebe utišujeme a přesvědčujeme, že je všechno v pořádku - to všechno určuje podobu našeho světa, naší reality, v níž se každodenně pohybujeme a s níž přicházíme do kontaktu. A místo toho, abychom si uvědomili, že problém je v nás samotných, že jedině my sami můžeme tyhle lži odkrýt a změnit podstatu naší reality, vytváříme si nepřátele vnější, ukazujeme prstem na druhé jakožto na viníky naší mizérie a cítíme u toho spravedlivé zadostiučinění. ________ Vinterbergův film nabízí (zprostředkovanou) katarzi a já už teď jenom přemýšlím, zda je to dobře nebo špatně. Film, jakožto náhražková realita, nemusí vůbec působit návodně, jak se řada lidí domnívá, ale právě naopak může v člověku oslabenou měrou ukojovat určité potřeby, které pak ve skutečnosti přestává chtít realizovat. Některé momenty (jako například návštěva mrtvé sestry nebo rychle sestříhaná "lekací" sekvence na začátku) jsou ale tak jako tak rozkošné/dechberoucí. (11.10.2010)