Leviatan

V Cannes se nedávají ceny za zásluhy a Zvjagincevův scénář si jí zaslouží. Přesně vybalancovává různé žánrové prvky, funguje jako intimní studie i ambiciózní metafora ruské reality. Postava Kolji je postavená přesně tak, aby během filmu nebudila lítost, nicméně jeho poslední slova nakonec zafungují jako připomínka nejhlubší lidské bezmoci. Leviatan je lyrický, vnímavý, vtipný, zkomponovaný s naprostou rozvahou a mistrovským citem pro každý záběr (zrcadlení úvodu a závěru, statické celky krajiny). Práce s rozpadající se architekturou je neokázalá, přitom reflektuje pozvolný hrdinův pád a okoralý systém, který automaticky chrlí paragrafy, velebná slova o pravdě a bohu, aby zakryl pokrytecké opojení mocí. Autority jsou ve skutečnosti podobné bagru, který zlovolně rozbíjí na padrť jistě prohnilý dům obyčejného člověka. Je v tom něco rusky patetického, moralistního, vzletného, krásného a zdrcujícího. A je dobré si uvědomit, že ze Zvjagincevovy strany nejde o nějaké ušlechtilé a bezvýznamné umělecké gesto, ale o odvážný čin, který zřejmě ovlivní přinejmenším jeho filmařskou kariéru v Rusku. [100%] (09.07.2014)

Neuvěřitelný film. Do kina jsem na něj vyrazil kvůli mé náklonnosti k ruským filmům a kvůli tomu, že dosud chovám v paměti, jak mě před lety ve Varech zasáhl režisérův starší snímek VYHOŠTĚNÍ (och, ještě dodnes si na ten film občas vzpomenu, ačkoli od doby, kdy jsem ho viděl, už uplynulo více než 7 let). Těžko z hlavy lovit slova pro vystižení pocitů, které ve mě tento oduševnělý film vyvolal, ale zcela jistě nepochybuji o tom, že je to čistá filmová krása, která mě bezmezně oslovila a nenávratně pohltila - finální bezútěšné záběry budu z hlavy dostávat jen těžko. Takto zdrcující dopad na mě asi naposledy měl Kim Ki-dukův film PIETA, který se mi pravidelně ve vzpomínkách vrací jako těžký sen. Chodit do kina na takovéto filmy je v mém případě možné jen jednou za čas, protože mi dost narušují psychiku - i jednou za rok je možná příliš často. Toto je film, který si není radno pouštět za střízliva (nebo možná jen není dobrý nápad lézt do kina na ruské filmy, vyvolává-li ve vás každé ruské slovo nekončící příval slz). UPDATE 3. 4. 2015 - Film mě strašně bavil i na druhé zhlédnutí, doslova jsem si užíval nádhernou kameru, lokace, hudbu a herectví všech zúčastněných - hlavně čtyřka Maďanov + Vdovičenkov + Serebrjakov + Ljadova je bez chyby. Film je zajímavý i kvůli okolnostem kolem jeho uvedení do kin, protože dostal státní dotaci a současně rozzlobil ruského ministra kultury Vladimira Medinského, který prý už připravuje legislativu, která má kritickým filmařům zkomplikovat život. (V té souvislosti stojí za zmínku, že si pozorný divák může v jednom záběru všimnout nápisu "Pussy Riot" v televizi, kterou sleduje Kolja, což zcela jistě není náhoda, ale tvůrčí záměr). Coby člověk, který je nyní kompletně obeznámený se Zvjagincevovou režijní filmografí, vnímám mezi jednotlivými snímky tohoto tvůrce zajímavé souvislosti. Především ženské postavy Zvjagincevových filmů stojí za pozonost - často předčasně tragicky umírají (LEVIATAN, VYHOŠTĚNÍ), nebo vraždí (JELENA), a skoro nikdy nejsou kladné. Každopádně se moc těším na jeho další filmy, protože ten ruský chlapík umí točit jako nikdy jiný - a mě to nesmírně oslovuje. (15.11.2014)

Zvjagincev si jde svou vlastní cestou, i když jeho předchozí zastávky neznám. U boje jednotlivce s mocí jsou předem nespravedlivě rozdělené síly, tvůrci diváka příliš nenapínají, prostě ukazují průběh střetu, na kterém dojede jen jedna strana. Do toho sledujeme napjaté rodinné vztahy (nevlastní matka) v nehostinném a už tak chladném Rusku, kde se flašky vodky otevírají tak nějak automaticky. A hlavní hrdina postupně přichází o všechno. Beznadějný osud mě nicméně tolik neoslovil, drsná krajina i moře omývající skály sice atmosféře pomáhají, ale stejně tak jsem cítil i jistou vykonstruovanost a doslovnost. A délka také není úplně zvládnutá. (11.03.2015)

Schéma fungovania lokálnej i globálnej moci je podaná presne. Takto to funguje všeobecne. Stratégia lokálnych držiteľov úradov spočíva v uchovávaní si postavenia prepojením špinavých praktík polície, súdov, prokuratúry. Všetko posvätené miestnym duchovným. V prípade ateistických krajín predstavuje duchovného napr. majiteľ banky alebo bordelmama (podľa preferencií gubernátora). Pravdou tiež je, že ak majú lokálni mocenskí mafiáni akú-takú česť v tele, aspoň niečo dodržia. Horší sú potom už len právnici. Právnici ako sudcovia, ignorujúci vykonanie akýchkoľvek dôkazov, právnici ako prokurátori, správajúci sa ako konformisti, schopní v mene imperátora akékoľvek dôkazy primerane sfalšovať, upraviť alebo skryť. A koniec koncov právnici ako advokáti - rodinní známi. Starajú sa okrem prípadu starého kamoša z vojny bez výčitiek svedomia aj o jeho manželku. A rovnako bez výčitiek blufujúcich. Hrajú hru - možno to vyjde. Veď: "Hlavné sú fakty!". Nič iné takýto typ robotického zmrda, slúžiaceho výhradne uspokojeniu seba samého, no tváriaceho sa kamarátsky, ani nezaujíma. A ak už ide do tuhého, nakoniec takýto hrdina a fanúšik faktov ako zbitý pes zdrhá z boja. Bez toho aby aspoň čiastočne napravil besy Leviatana, ktorého hnev svojou neuváženou a drzou aktivitou vyvolal. Krajina je podobne ako príbeh uhrančivo drsná. Príroda Murmanska pripomína drsný sever Škótska či Írska. Mystická je i kostra pravekej rybej príšery, vyvrhnutej na morskom brehu. Ruiny kostola slúžia novodobým rituálom mládeže (jej novou Svätou Trojicou je: oheň, pivo a cigarety). Vodkové seansy sú zobrazené vierohodne. Celok je fajnová, i keď veľmi smutná záležitosť. Ukazuje, že nie my občania ťaháme moc za pačesy, ale že mocní jemne hladia naše pupky, s možnosťou kedykoľvek prejsť z hladenia k prepichnutiu brucha. Sami si popritom budujú neskutočné paláce arogancie, nadvlády a mamony. (09.02.2015)

(49th KVIFF) Proti Leviathanovi nemá jedinec žádnou páku. "Ty žádná práva nemáš, neměls, a nikdy mít nebudeš." V krásném přímořském prostředí severozápadního Ruska rozehrává Zvjagincev tragédii jedné rodiny a současně odhaluje nepěkný stav současné (nejen ruské) společnosti a církve. Leviatan možná člověku úplně nepohne srdcem, nenechá ho sedět v němém úžasu, ale scénář a režijní uchopení jsou tak perfekcionistické a cílevědomé, že to nejde neocenit. Některé festivalové pětihvězdy jsem dal spíš srdcem, v tomto případě je dávám spíš hlavou. Což však nijak nezpochybňuje jejich sílu. A aby nedošlo k omylu - některé sekvence Leviatana dokážou emoce vyždímat hravě. Pohled na majestátní moře, na vlny, tříštící se o rozeklané skály, do toho majestátní hudba, kdy si člověk uvědomí malost člověka a beznadějnost jeho boje s autoritou, to jsou momenty, které husí kůži vyvolají a rezonují i déle po projekci. (12.07.2014)