Divočina

Pokud někdy dopadnu čumákem na úplné dno, tak se asi pokusím restartovat nekonečným pochoďákem stejně jako Cheryl Zaběhlá. Mně zkrátka chození nevadí, motiv jsem taky pobral, ale celkově mám k výkřikům nadšení poměrně daleko. Cesta pustinou totiž nejednou zabočila do civilizace, což mne trošku rušilo a všechny ty hrdinčiny problémy nekompromisně zašlapaly mou touhu po zábavě. Nicméně potkávaní lidé jsou k unavené chodkyni poměrně vstřícní, skoro nikdo ji nechce znásilnit ani sežrat a El Condor Pasa zní uprostřed divočiny opravdu skvěle. (26.10.2015)

"Wild vyvolá chuť hodit si na záda bágl, vyrazit na osamocenou túru a přitom si vyčistit hlavu." Vzalo mě to a pár hodin po zhlédnutí to ve mě silně rezonuje. V hlavě mi zní chytlavá ústřední písnička od Simona & Garfunkela... Velký batoh s karimatkou a spacákem se válí jen 4 metry ode mě. Jen ho po vzoru skvělé Reese popadnout, napěchovat a utéct od všeho na nějakou dobu pryč... (22.06.2015)

Jean-Marc Vallée po absolutním Klubu poslední naděje jen těžko mohl překonat na maximum nastavenou uměleckou laťku, tak natočil cosi jako oddychový film, zkusil to oklikou přes Útěk do divočiny v ženském přechýlení. Problém ovšem vyvstal v tom, že se tu stýkají hned dva nesourodé žánry - dobrodružný film o cestě coby cíli a rodinné drama; ta linka cesty mne bavila a přišla mi návodová a povznášející, kdežto linka flashbacků ke vztahu dcera - matka a jejímu smutnému konci mne vlastně dost nudila a přišla trochu nadbytečná (chápu ale, že vzešla už z knižní předlohy a asi by se dost těžko vypreparovala), na milost jsem ji vzal až v očistné scéně s lamou, babičkou a její malou vnučkou...tam se tvůrcům povedlo dosáhnout katarze a obě linky konečně emočně propojit... Should i stay or shoud i go? PS: Jsem zvědav, kdy na fenomén filmového hikingu zareaguje česká kinematografie...co třeba příběh nějakého Čecha absolvujícího Svatojakubskou pouť z Čech do Santiaga de Compostela? (16.03.2015)

Reese nám trošku zestárla, malinko zhubla a hlavně úplně změnila image. Blbou blondýnu vyměnila za úchvatnou krajinu, pubertální kámošky za batoh, spacák a pevné boty. Vyrazila sama do přírody, vyčistit si hlavu, zavzpomínat, bilancovat a možná si nějak přerovnat svůj dosavadní život. A jde jí to všechno tak nějak na půl. Hlavní problém spatřuji v obsazení hlavní hrdinky. Vůbec ne co se týče jejího herectví, ale spíše typu. Prostě mi do tohoto prostředí nějak dvakrát nesedla a zbytek filmu tenhle můj dojem napravil už jenom nepatrně. Když si vzpomenu na výraz v očích Emileho Hirsche v Útěku do divočiny, nebo pohled Miy Wasikovské ve filmu Tracks, tam jsem jim věřil naprosto všechno. Tady toho bohužel nebylo tolik. To ani náhodou. (11.02.2015)

Suverénně nejlepší jsou na Divočině ty pasáže z Cherylina přechodu Pacifik Crest Trail. Některé scény mají napětí (setkání s farmářem; s dvěma turisty,..), což dodává filmu na poutavosti. Flashbacky se pokouší vysvětlit, proč se hlavní hrdinka vydala na takovou cestu, jež je pro ni vlastně jakýmsi pokáním. Pochopitelně se musí divákům ukázat také to, jak to neměla od dětství lehké a tudíž propadla drogám a roztahovala nohy na potkání, čímž si zničila i to jediné, co pravděpodobně mělo v jejím životě po smrti matky cenu - manželství s mužem, který za to nejspíš opravdu stál. Osobně jsem nevěděl, zda hlavní hrdinku litovat nebo ne, protože na řadu problémů si zadělala sama svým počínáním. Ostatně na její naivitu či určitou "jednoduchost" poukazují i mnohé scény během její pouti přírodou. Přestože dosud můj komentář může vyznívat spíše v negativně kritickém tónu, Divočina se mi líbila na plný počet hvězdiček. Oceňuji herectví Reese, soundtrack s řadou pěkných a známých melodií (např. El Condor pasa), záběry kamery, ale i zmíněné napětí v některých částech filmu. Samotný příběh také nelze zavrhnout, když jej napsal sám život. (12.02.2015)