Mládí

Michael Caine a Harvey Keitel jsou výborní, Rachel Weisz je má nejoblíbenější herečka, Dano nezklamal, potěšila i přítomnost velkého Diega, u kterého jsem byl v pokušení věřit, že je to pravdu on a záběry ze švýcarského údolí s pasoucími se kravami byly úchvatné. Ale celkově to vázlo. Na mě to byla až příliš melancholická podívaná s řadou zbytečných záběrů i dialogů, od které jsem čekal trochu víc nadhledu. 60% (07.11.2015)

"You say that emotions are overrated. But that's bullshit. Emotions are all we've got." Udrelo mi to na citlivú strunu, mala som potom smutný večer, filmy so samovraždami sú pre mňa príliš bolestivé. Možno nie taký extatický zážitok ako Veľká nádhera, ale stále nádhera. Obrazy, hudba, hneď traja moji neskutočne obľúbení herci - Rachel, Paul, Michael. A Harvey taktiež vynikajúci. (Lumiere - 3.6.2016) (04.06.2016)

jako vyznavač ironicky poněkud staromilné auteurské teorie si nemohu pomoci nevinit přímo Sorrentina. jeho minimalistické Následky lásky zhlédnuté před více než deseti lety otevřely v jediném dokonalém gestu a v jediné větě vstup do nesmírně bohatého a silného vnějšího světa. řekly vše. vše, co se Sorrentino tak rozmáchle, tak usilovně, tak výmluvně, křečovitě a hlavně tak marně pokouší od té doby zopakovat, a ještě mnohem více. jeho Božský byl sice hoden svého názvu a ani titul Velké nádhery příliš nepřeháněl, přestože významová hodnota s přibývajícími filmy postupně slábla - snad úměrně s přibývajícím věhlasem a větší dostupností financí? skromnější podmínky by snad umožňovaly komunikovat zadaná témata přesněji, přičemž Sorrentino svůj repertoár témat jako příkladný auteur nemění, ačkoliv scházející oduševnělost, čímž mám na mysli především ucelenost a symetrickou uspořádanost významové struktury, mě v případě Mládí nutí nehovořit ani tak o tématech v pravém smyslu slova, jako spíše o významových elementech, kterými jsou v tomto případě situace sklonku života, ohlížení, výčitky a nostalgie a samozřejmě pevné životní přátelství dvou mužů. už při výčtu "témat" je tedy zjevné, že přestože se Sorrentino "inspiruje" u svých slavných předchůdců, nejvíce se inspiruje tvůrcem, kterým sám kdysi býval, ale na kterého už ani při vší snaze nestačí. nepochybně disponuje většími prostředky, a tak i většími možnostmi. může si dovolit, co bylo dříve nemyslitelné. snadno si zajistí věhlasné herce, zaplatí drahé lokace a mezinárodní koprodukci, ale smysl se nekoupí. jeho pramen se nachází jinde. není tedy divu, že Mládí i přes několik velmi výstižných a nápaditých momentů zůstává jako celek plochým a povrchním souborem anekdot ze života i neživota postav, sledem bonmotů namísto dialogů, "pohlednic" namísto obrazů a romantizace namísto poctivé pocitokresby. nezachrání to určitá režijní zručnost, ani nesmírný talent Luca Bigazziho a Davida Langa. to vše spíše svědčí o Sorrentinovi jako o režisérovi s vynikajícím vkusem, ne však nutně o režisérovi s uměleckými dispozicemi. (19.01.2016)

Youth je presne ten príklad filmu, kde recyklácia formy a atmosféry do pre bežného diváka uchopiteľnejšieho výsledku naserie mnoho tzv. filmových kajšmentke čo očakávajú stále nové obzory a paradoxne sa bude páčiť aj ľuďom, ktorí by o Sorrentina inak nezakopli. Áno, ten film je oproti Grande Bellezza (i keď tá je aj u mňa ešte o čosi lepšia) omnoho stráviteľnejší, áno je jednoduchší a doslovnejší, question is who the fuck cares, if it works. Sorrentinove postupy (kompozície obrazu a špeciálne muzika + obraz, toto vie málokto) fungujú stále dokonale a Rachel nebola nikdy krajšia (vlastne sa mi až do tohto filmu vôbec nepáčila). Mimochodom, tie dve hodiny ubehli ako 5 minút. 10/10 P.S. Hereticky si tak rozmýšľam nad tým, či by Sorrentino nebol ten správny režisér na adaptáciu niečoho od Milana Kunderu... (02.11.2015)

Na první signální vypadá Mládí jako melancholičtější apendix k Velké nádheře. Jenže styl, který Sorrentino ve Velké nádheře vybrousil k dokonalosti a pomohl jím vytvořit komplexní a kompaktní dílo, v Mládí nejednou zabředne do mokřin kýče bez většího smyslu. Velké nádheře podobná rozmáchlost obrazových prostředků, nájezdy kamer, výběr hudby (zejm. vokální party)..., to všechno v Mládí mezi vším tím rozjímáním nad vyčerpanou kreativitou, uplynulým/promarněným potenciálem mládí a nevyhnutelnou degradací sil & paměti v procesu stárnutí působí samoúčelně bez jakékoli vnitřní vazby. Kouzlo římských paláců (akustika jeho sálů), atmosféra římských náměstí a parků tvořily funkční (stylotvorný) prvek Velké nádhery, bez něhož by příběh o zkažené bohaté římské elitě neměl sám o sobě tu pravou sílu. Mládí se ale téměř celé odehrává na jednom místě v jakémsi švýcarském luxusním hotelu a dynamiku mu dodává pouze pár snových scén či samotný závěr filmu (přičemž uzavřenost tohoto konkrétního prostoru není pro probíhající konverzace nijak podstatná). Rozmáchlé obrazy na zasněžené vrcholky hor a pomalé nájezdy kamer pak v daném kontextu působí pouze jako exhibice řemeslného perfekcionismu. Přitom jinak má film v podstatě všechno, co lze od tématicky podobného filmu očekávat: Sentimentální i vtipné vzpomínky, úvahy o tom, jak náš odkaz vnímají druzí (i my sami); banální vzletná "moudra" jsou střídána ironickým zpochybňováním apod. V takto pojatém filmu však nevnímáme celek, ale fragmenty... A není proto divu, když občasnou ironii či úmyslnou banalitu vnímáme smrtelně vážně, což se v důsledku projeví tak, že nás daná scéna děsně irituje. Film má silné momenty a z řemeslného hlediska je takřka dokonalý (výborní jsou Caine, Keitel, Weisz i Fonda...), ale z formálního hlediska je to průšvih. Z celého filmu si vlastně pamatuju jen pár krásných obrazů, vtípky o prostatě, Maradonu, nahé tělo miss universe a plešku prince Phillipa. Na hlubší filosofická rozjímání byl film příliš roztříštěný a emocionálně jen nezřetelným odleskem Velké nádhery. (12.10.2015)