Co s láskou

Takový je prostě Nicholas Sparks. Buď to berme, nebo se vyhněme zatraceně velkým obloukem. Dědula nejprve vyprázdní pušku do auta gaunerů, aby za pár okamžiků držel v ruce kytici rudých růží a vyprávěl o lásce k zesnulé ženě. Když jde do tuhého, vymyslí Sparks neskutečnou pytlovinu (závěr u železničního přejezdu a vzápětí tu s „šokujícím“ odhalením). Dospělé verze pronášejí zásadní věty o lásce a obětování. To je prostě Sparks. Ona a on. Ona z dobře situované rodiny, chystajíc se na práva. On o vysoké škole neuvažuje, ač by rád, jeho rodina je však postrachem okolí. Fušuje do drog a moc nechápe, proč synáček furt listuje v knihách. On je trochu nesmělý, nicméně nevadí, když jednou otěže převezme ona. Láska jako trám. U jezera, na zahradě, na střeše domu, na věži, v dešti, prostě všude. Jak to s ní dopadne, se dozvíme později. Začneme totiž rozplétat dvě časové linie. Jednu ze studentských let, druhou ze současnosti, kdy se oba dlouhé roky odloučení milenci sejdou u vypořádání závěti právě onoho děduly s kyticí. Postavy zasněně hledí do krajiny, sedí na houpačkách, polehávají v rozkvetlých zahradách, jsou dokonale upravené a zabalené v teplých barvách. Prostě dělají vše, co by rádo dělalo 95% náctiletých, ale nikdy se jim to nepoštěstí. Sparks vše tapetuje neuvěřitelným kýčem, který se nicméně dá snést. Tedy bez závěrečných zhruba pětadvaceti minut, kdy už to nedají ani ty nejuslzenější a nejnaivnější povahy. Prostě celé je to průhledné, jako když Jarda Jágr tvrdí, že reprezentační dres přes hlavu už nikdy nepřetáhne. A my pochopíme, že sledujeme jen dobře obsazenou (dámy Michelle Monaghan a Liana Liberato vypadají dobře, James Marsden mě vždycky bavil a Australan Luke Bracey je kombinací Heathe Ledgera, Paľa Habery a Josepha Gordon-Levitta) a slušně zaplacenou adaptaci pásové červené knihovny. A režírující Michael Hoffman (Báječný den) se nikdy neprodere ani do druhé filmové ligy. Ale abych to upřesnil, zklamaný nejsem, mám, co jsem čekal, jen velká škoda mizerných, předvídatelných a pitomých posledních minut. (02.05.2015)

Lepšia sparksovka (lepšia ako MILÝ JOHN aj NAJDLHŠIA JAZDA). Zaujímavá je tým, že príbeh aj napriek svojej romantickosti sa s ničím nepára a dáva hrdinom zabrať. Niekomu to možno príde ako citové žmýkanie, ale mne sa to páčilo a fungovalo to na mňa, vrátane gangsterskej línie. Je pravda, že finálny dovetok (o rok neskôr) ako pre debilov, ma fakt vytočil (a trochu znážil IQ celého filmu), ale inak ide o nadpriemerný romantický film... (15.06.2016)

Já nemám nic proti romanťákům, ale tohle je hroznej šit. To je tak předvídatelný a trapný, že to ani není k smíchu, ale k pláči. A to ještě koukám, že je to natočený podle ňáký knihy - tak tu si fakt nikdy nepřečtu, nikdy! Co šmarja vedlo jinak docela solidního režiséra Michaela Hoffmana k tomu, aby tuhle břečku natočil, to vážně nevim. Vlastně jen díky němu je to koukatelnej film (třetí hvězdička za režiséra), protože ani herci nestojej za řeč. (14.04.2016)

Do haje, ja chtela romantiku, tohle je ta nejkýčovatější červená knihovna, což by se dalo zkousnout, ale ono to blbě končí. Ani to nepovažuju za spoiler, ja naladu pod psa, blbe mi je a tak jsem chtela nenarocnou romatiku se stastnym koncem ... a tohle teda fakt ne. A hrozne me stvalo, jak si mladej Dawson neni podobnej s tim starym. (13.01.2021)

Osudová láska. Typický Sparks. Jeho atmosféra provázela celý film. Ale byl to jeden z nejdepresivnějších přitom pozitivních filmů. Drama, drama a a zase drama. Takový holčičí film, i když s netradičním koncem. No alespoň to bylo uvěřitelný. Něco se mi na tom přesto libilo. Zvláštní. Něco takového nikdy neurazí, ale ani neohromí. Soundtrack jako vždy perfektní. (04.02.2015)