Pí

Znáte ten typ lidí, kterým začnete vysvětlovat nějaká čísla a jim se po několika vteřinách objeví v očích skelný výraz? Mohou se přitom usmívat (začali si v duchu přehrávat oblíbenou písničku), tvářit se soustředěně (přemýšlejí nad tím, co potřebují nakoupit) nebo se mračí (řeší problémy v soukromém ráji). Pokud se jich pak zeptáte, zda vaši matematickou přednášku pochopili, odpovědí vám bude bezmocný úsměv či zcela výstižné: "He???" Jsem prototypem tohoto druhu člověka, mé matematické dovednosti jsou zakonzervovány v pozici sčítání - odčítání, násobení - dělení. Mně to k životu stačí, jakékoliv náročnější početní úkony jsou pro mě zdrojem alergie až fóbie. Když avantgardní umělec naháže na plátno kozí bobky, bude to pro mě srozumitelnější, podstatně méně abstraktní než libovolně logická číselná řada. To vám vysvětluji, aby bylo zřejmé, proč nemohu hodnotit tento film, proč jsem jej po dvaceti minutách s lítostí vzdala. Pí, Fibonacciho posloupnost, zlatý řez... setkala jsem se s těmito pojmy už dřív, ale nechtějte, abych vám je vysvětlovala. Pravděpodobně bych byla schopná vysledovat základní myšlenku tohoto filmu, ovšem zcela jistě bych to nepochopila do detailu a už vůbec ne zásluhou prezentovaných čísel, vzorců, grafů a čmáranic; sledování by pro mě bylo zbytečně frustrující. Tento komentář připojuji jako varování obdobně postiženým lidem, těm matematicky zdatnějším jen tiše závidím. (12.05.2009)

V černobílém režijním (zjevně nízkorozpočtovém) debutu Darrena Aronofskyho už se dá vystopovat jeho nezaměnitelný režijní a tvůrčí rukopis - posedlost silou a magií obrazu, vizuálního soustředění a maximálního využití síly filmového média (nejdotaženěji ve Fontáně, kde je estetický a vizuální rozměr dominující složkou, Requiem za sen ve své estetice videoklipové MTv odráží fenomén opojení televizí 80. let atd.), k čemuž Aronofsky vhodně zvolil černobílý obraz, řada záběrů je pak doslova sugestivní a ještě podtrhují celkovou depresivitu snímku (která je ale, vyjma Fontány, stěžejní a dominantní významovou složkou). Nezaměnitelné je i formální stránka jeho filmů - kupříkladu skladba záběrů, kde často převažuje detail, určující (a nejvíce odkazující k pozdějšímu Requiem za sen) jsou střihové sekvence, kde je cyklicky v rychlém střihu seřazeno několik (makro)detailů za sebou - zvyšuje to expresi a jakousi neurotičnost snímku... (podtrhující poruchy vědomí - drogy, omamné látky, halucinace...) Osobitá je též práce s kamerou i zvukem, nejmarkantnější je ale významová složka jeho filmů (scénáře si píše sám) - nevím, jestli je Pí možné označit přímo za sci-fi (stejně jako jeho pozdější filmy - Fontánu?), ale zdá se mi, že tohle je spíše podobenství o současném světě, než vize toho budoucího. Aronofsky rád šifruje a používá ke sdělování informací metaforického kódu - co chce však sdělit v Pí (za předpokladu, že tenhle film není určen jen silně nadprůměrným až výjimečným matematikům, čemuž nevěřím...)? Co třeba metafora babylonské věže, kdy k zamezení vstupu do božího království Bůh zmátl jazyky, aby nebylo možno ji dostavit? Možná že absolutní vzorec je možné zjistit, ale je dobré dojít až k téhle podstatě? Podobné filmy: Vynález, Requiem za sen, Mazací hlava (26.05.2009)

Hm, tak tohle Darren dost dobře nedal. Z celého filmu je jasně patrná snaha o naprosté získání diváka, což se mu sice daří, ale řekl bych že dost lacině (dlouhé záběry, monotématický - ano je úžasný - hudební doprovod). Samotný příběh je značně kostrbatý, u snímku podobného ražení však zaujme fakt, že je dost ukotven v realitě, alespoň co se týče zobrazovaných faktů. Na druhou stranu je třeba uznat, že si s ním Aronofsky pěkně pohrává, už samotný obraz dává jasně najevo, že tohle nebude snímek pro každého a stejně tak i ukazuje, že nebude jen tak tradiční. Tvůrci pracují se zajímavými motivy a řekl bych, že tohle se jim daří velmi dobře, můžeme tak (někdy) sledovat (nejspíš) mnohem lepší verzi Šifry mistra Leonarda. Díky za krátkou stopáž, v delší míře už by to bylo poměrně nestravitelné... [TOP 19/8 85%] (19.10.2006)

Pod relativně slušnou fasádou zachycující neurotické stavy geniálního matematika pátrajícího po ultimátním vzorci sjednocujícím náš svět se ve skutečnosti skrývá banální rozprávka, která těžko může uspokojit zkušeného scifistu, natožpak umělecky poučeného diváka. Tento film snad začne fungovat teprve tehdy, pokud odbouráte žánrové předpoklady a necháte na sebe působit sugestivní atmosféru filmu. Ale vzhledem k tomu, že Aronofsky tohoto dosáhl daleko lépe ve svém druhém snímku Requiem for a dream, zůstává Pi pouze neurčitým pokusem trčícím osamoceně někde mezi řádně nedotaženým filozofickým zamyšlením a psychedelickým tripem. (13.08.2007)

Filozoficky hluboké a Lynchovsky laděné depresárium, které je však o trochu (ale opravdu jen o trochu) více "dějovější" a stravitelnější než kusy pana Lynche. Je jen málo filmů, které mě svou myšlenkou tolik mluví z duše jako právě Aronofského PI. Naše odvěká touha hledat ve věcech, které nás tolik přesahují, řád a smysl + meze lidského poznání + kopa dalších věcí = to jsou jen některé z témat, jichž se tento zdařilý opus dotýká. Nemohu taky nezmínit geniální soundtrack - vždyť na kolika OST se sejdou takové perly electra jako Massive Attack, Aphex Twin, Orbital, Gus Gus, David Holmes a další? Shrnuto a podtrženo: Pokud máte rádi schizoidnější část tvorby Davida Lynche a vůbec filmy "těžšího kalibru", pak si PI nenechejte ujít. (10.06.2004)