Whiplash

Spoilery. Bez psychologizování a zbytečných dějových odboček Chazelle vypráví komorní drama s rysy psychologického thrilleru, jehož rytmus určují konfrontace dvou sociopatů se zatraceně pevnou vůlí. Vývoj vyprávění je stejně neodhadnutelný jako Fletcherovy výukové metody. Podobně jako v jazzových skladbách přichází po střetech vystupňovaných na pokraj fyzických možností člověka krátké uvolnění, rychle následované dalším dramatickým vzestupem. Způsob, jakým Fletcher zjevuje v místnosti, jeho predátorské oplácení pohledu nebo skutečnost, že ho nikdy nevidíme na denním světle, připomíná hororové monstrum. Proměnu ze sympatického kluka s velkými ambicemi v bytost stejně bezcitnou a nezlomnou, v prvotřídního zmrda chcete-li, pod jeho vlivem prodělává také Andrew. Při sledování jeho vývoje se můžeme ptát, zda výjimečnému úspěchu musí předcházet podřízení a ponížení, vzdání se všeho, co z nás dělá jedinečnou osobnost. Andrew nakonec možná hraje bez chyby, ale taky bez emocí a vlastního výrazu. Opravdu představuje taková hudba jeho ideální já, kterého chtěl docílit? Chazelle netvrdí, že to v kompetitivním světě profesionální hudby nejde jinak. Nemoralizuje a neomlouvá jednání ani jedné ze dvou hlavních postav a s cynismem, jaký naposledy předvedl Scorsese ve Vlkovi z Wall Street, oba soky nechává, ať se sežerou navzájem. Film trefně odkazuje ke Rvačce mezi muži, na kterou jde Andrew s otcem do kina. Stejně jako při loupeži, ani při hraní na úrovni, po které Andrew touží, není prostor pro jediný špatně načasovaný pohyb. Všechny části těla musí být dokonale synchronizované. Nejde o posluchačstvo, nýbrž o pocit plné kontroly nad sebou samým a (bytostně mužské) nadřazenosti nad všemi ostatními, kdo stejné míry preciznosti nedosáhnou. Stejně jako Fletcher si také Chazelle zakládá na bezchybném tempu. Střihová skladba filmu odpovídá zběsilé hře na bicí. Scény ze zkušební místnosti jsou přesně rytmizované podle Andrewových úderů a Fletcherových výpadů a jejich (převážně) bezkontaktní soupeření je tak proměněno v tvrdý fyzický souboj. Rychlé prostříhávání mezi detaily hudebních instrumentů a záběry částí těl zároveň vytváří efekt prolnutí hudebníka a jeho nástroje. Andrew doslova žije svou hudbou. Ona jej charakterizuje, ona mu propůjčuje hlas, který je slyšet. Proto ji na začátku slyšíme ještě dříve, než poprvé spatříme protagonistu. Frenetický střih v kombinaci s kamerou pronikajícího do nejintimnější zóny postav mění Whiplash ve velmi tělesný zážitek hororového ražení. Čelnímu útoku na smysly se párkrát musí podřídit věrohodnost zápletky, do které bylo nepříliš umně zakomponováno několik náhod (ztráta not poté, co Fletcher hráče upozorní, ať je střeží jako oko v hlavě, porouchání autobusu po Fletcherově důrazném upozornění, ať na koncert všichni dorazí včas). Pro nadřazení „útrobního“ prožitku pravděpodobnosti a psychologickým motivacím nejde o drama udivující svou komplexností, jako thriller jsem si ale Whiplash (v kině!) užil naplno. 80% Zajímavé komentáře: Marigold, Traffic, novoten, mcb (26.01.2015) (méně) (více)