Whiplash

Full Metal Jacket na konzervatoři. Problémem ovšem je, že i postava na podřízené straně subordinace je sebestředný namyšlený hajzlík a tak není s kým se ztotožnit. Navíc všude tak opěvovaná hudba je tu redukovaná jen na fyzický, spíš až sportovní výkon, kde rozhoduje porce drilu a talent a cit jaksi ani nehraje roli. Když už jazz, tak zůstanu konzervativní a pustím si raději nějaký film Woodyho Allena... Whiplash je vlastně víc než hudební sportovní film, dokonce i s autentickou postavou uřvaného buranského sprostého trenéra, kterého lze vidět na každém mládežnickém fotbalovém tréninku v každém českém městě... (30.01.2015)

Přiznávám, že než jsem chytla ten správný takt a srdce se mně rozbubnovalo v tom správném tempu, tak mně to chvíli trvalo. Pak to ovšem nabralo takové grády a jiskření mezi Fletcherem a Andrewem, kdy jsem jen nevěřícně zírala na to nadšení, zápal, zlobu, vztek, krev a dokonalou konfrontaci mezi oběma, kterou jsem už dlouho ve filmu neviděla. Kdo by to do toho klučiny Milese řekl, já tedy rozhodně ne, ale dal do toho maximum a já mu tleskám. Závěrečné finále nemělo chybu !! Simmonse nemám taky moc v povědomí, ale zahrál kontroverzního dirigenta maximálně přesvědčivě, takže jsem ho brala se vším všudy. A jen tak mimochodem mě v jednu chvilku při sledování Milese za těmi bubny bleskla hlavou myšlenka, že by se bicí výborně uplatnily v posilovnách, v nějakých uzavřených boxech a strčily by hravě do kapsy kdejaký posilovací přístroj:-) (15.01.2015)

Už jen pro poslední scénu... Inteligentní, svým způsobem odtažitá a realisticky působící cesta "na vrchol" bicmanského řemesla. Chazelle nestraní ani jednomu pohledu, je mu jedno jestli je hudba posedlostí nebo zábavou, není ani na straně učitele, ani žáka a oba dva vám budou během celého snímku připadat jako ujeté svině i jako citlivé bytosti, které jsou si vědomy svých nedostatků. Neskutečně fyzický až vyčerpávající (i z diváckého hlediska) výkon Milese Tellera zastiňuje jen na Oscara sebevědomě sahající J.K. Simmons jehož dokonalé ztvárnění Terence Fletchera dělá z celého filmu o třídu lepší podívanou. Hrané skladby patří k tomu nejlepšímu co může jazz nabídnout a už jen poslouchat je, vidět v tom dokonalém střihu a provedení, je emocionální jízda. (13.01.2015)

Zhlédnuto v kině. Z filmů, které šly do kina v roce 2014, je Whiplash pravděpodobně můj favorit. Možná je to tím, že jsem nečekal, jak precizní, skvělý a napínavý film se z tohoto nenápadného a malého filmu vyklube. Jak Milles Teller, kterého jsem si nezapamatoval z filmu Divergent, mě doslova donutí si zapamatovat jeho jméno tím nekompromisním výkonem, který podal. Jak budu nenávidět někoho, jako je J. K. Simmons, ale zároveň ho chápat a opravdu mu rozumět, o co se snaží. Tenhle film je možná malý, co se týče rozpočtu, ale je to perfektní ukázka toho, že někdy na penězích opravdu nezáleží. Pokud jste tento film ještě neviděli, tak přestaňte číst můj komentář a upalujte si ho pustit, věřte mi, že neprohloupíte. 100 %. (14.04.2015)

Whiplash funguje na principu wrestlingového zápasu. Zákeřný bezohledný wrestler, který porušuje všechna pravidla fair play, záměrně provokuje publikum a snaží se ho vyhecovat, poštvat proti sobě, aby vzápětí (zdánlivě) trimfoval nad svým protivníkem a vybičoval tak divácké emoce na maximum. Režisér manipuluje se svými diváky stejně - a s tím mám zásadní problém. Jednoduše nemám rád režiséry manipulátory, snad i proto jsem nepřišel na chuť Aranofskému a současné práce Larse von Triera mě míjí velkým obloukem. Na druhou stranu Damien Chazelle natočil svůj autorský snímek bravurně, je evidentní, že si splnil zadání, které si předsevzal. Může se přitom opřít o výborný herecký projev obou hlavních představitelů, zvlášť Simmons je v roli tyrana naprosto přesvědčivý a je vidět, že si tu roli vychutnává. Zhruba v půli snímku jsem si řekl, proboha, vždyť se dívám na sportovní film, jehož schéma přenesli do jiného prostředí. Tohle by totiž mohlo plus minus fungovat v některých sportovních odvětvích, jako jsou třeba bojové sporty, mnohem hůř a nejspíš vůbec v kolektivních sportech, protože tam by podobná trenérova strategie dokonale rozeštvala tým a rozložila jeho psychiku. A stejně tak je úplně na vodě představa, že by něco podobného mohlo fungovat v reálu v hudebním tělese. Ale ano, špičkoví dirigenti jsou často narcisté a není jednoduché s nimi pracovat, ale uplatnit něco takového na své hráče si určitě nedovolí, protože jedině souhra zajistí úspěch. Navíc si myslím, že na zupácké chování, jaké dirigent Fletcher uplatňoval vůči svým žákům, jsou ve školním prostředí v Americe velice citliví a že by u studentů a jejich rodičů narazil mnohem dřív, než snímek naznačuje. Takže nakonec se přikláním jen ke třem hvězdičkám, protože je to na můj vkus dělané příliš na efekt. Filmu chci věřit, a to se Chazellovi nepodařilo. Celkový dojem: 60 %. (18.11.2017)