Whiplash

Sledovat hodinu a čtyřicet minut hlavního "hrdinu" jak si obdobným tempem honí péro, asi to bude stejně motivační a zaručeně se u toho bude podobně tvářit . Vážně jsem nepochopil pointu tohoto nereálného shitu s choutkami mít poselství, který mě nejprve důkladně zasvětil do příběhu nesmělého hudebního nerda, včetně vylíčení jeho ostýchavosti, panictví a malého sebevědomí, aby mě o dvacet minut později donutil ho nenávidět díky spratkovitému a zcela iracionálnímu chování, a všechny ty "útrapy" kokota za volantem mu s chutí přát, aby v závěru otočil úplně a naznačil, že pokud vás někdo psychicky a fyzicky týrá, protože je přinejmenším psychopat, v tom horším vyhořelý čurák vylévající si osobní mindráky na všech okolo, je to vlastně všechno v pořádku, protože ve vás možná bude skrytý génius a bez pečlivého dohledu takového rasa by nikdy nebyl odhalen! Čert vem, že se kvůli tomu ten zbytek neúspěšných psychicky složí, bude trpět depresemi a třeba se jen tak zabije v autě, kdy se v něm oběsí na trámu! Pokud jednou dokonale zabubnujete s dřívky na pár vysoustružených dutých válců, stálo to za to! Právě skrytá obhajoba Fletchera v roli neomezené a nekritizované autority v úplném a notně debilně hollywoodském závěru a vylíčení ho jako fér roviny chlapa, mi přišla na celém filmu to nejvíc sebepochcávající. Možná jsem ale tu ryzí story kompletně vycucanou z prdele řádně psychologicky nepochopil a sovy nejsou tím, čím se zdají být. U tohoto typu filmů primárně záleží jen na tom, jestli přirozeně přejete nebo jste ochotni přát hlavní postavě a zfetovaní sentimentem přehlížíte ty píčoviny. Já tak učinit z výše uvedených důvodů nemohl, takže jsem se jen sarkasticky chechtal a prstem se znuděně rýpal v těch nelogičnostech. 40% (31.01.2015)

Odhodlaný, zneuznaný, ambiciózní a posedlý bubeník (po Divergenci a Two Night Stand by mě nenapadlo, že se Teller ukáže v něčem takového ražení jako Whiplash a ještě ve více než dobré formě) vs. nekompromisní, puntičkářský, precizní a místy opravdu šílený dirigent (nesmírně charismatický Simmons). Výborná technická a vizuální stránka, strhující příběh (i když hlavní postava je svým způsobem arogantní a sebestředná, musíte jí maximálně fandit), vyhrocené, extrémní ale na druhou stranu i dost realistické scény, chytlavá bubenická čísla a navrch spousta emocí (rychle proměnlivých jako Tellerovy rytmické přechody). Pak lahůdka v podání perfektního finále a na první pohled možná lehce ustřihnutý, na druhý však vlastně ten nejlépe udělaný závěr (žádné dojímání, plácání po zádech, romantické znovusejití a další zbytečné věci navíc). Whiplash mi zatraceně sedl, zcela mě pohltil a za odměnu mu tedy přiklepávám 5*. (15.02.2015)

Film, který ve mně probouzí emocionální pocity při kterých jsem si zamiloval kinematografii. A to jsem jazz nikdy neposlouchal. ___ To procítění do melodie, rytmu, citu klepnutím do bubnů, lehkým dotykem na nástroj, vše musí pasovat (nejen ve vážné hudbě) do nejmenších detailů. Každý hudebník má v duši zápal do melodie, je to ten kdo ovládá svůj nástroj a když začne rezonovat, jeho umění proniká do naší duše. Podobný postup má i filmová režie - práci s herci a divákem, tvůrcovi myšlenky přenesení na stříbrné plátno. _______ Démonický J.K. Simmons. Skvělý Miles Teller. Perfektní režie. Whiplash má v mém srdci stejnou váhu jako Billy Elliot. (08.03.2015)

Je to jako Duel Frost / Nixon, kde proti sobě stojí Nixon a Nixon. Nejen strhující cvičení v rytmickém střihu, ale v pravých chvílích překvapivě nevypočitatelné - ani jedna z postav (učitel x žák) tu totiž nepředstavuje pozitivní, nebo negativní model, místo osvícení tu nastupuje kreativní šílenství. Chazelle proti sobě postavil dva posedlé a bezskrupolózní zmrdy, k jejichž lidským stránkám se chová podobně jako oni sami. Neomaleně je odhazuje jako zátěž a vrací se k nim jen okrajově. Whiplash mohl být kravina na mnoho způsobů, melodrama o klukovi, který docení sílu lásky, oslava génia, který povstane v těžkém zápasu se svým nedostižným vzorem, ale ve skutečnosti je to spíš strhující sólo o posedlosti a destruktivitě těch, kteří touží po dokonalosti za každou cenu. Vážím si toho, že Chazelle se v klíčových momentech vyhne otravným žánrovým schématům prostě proto, že si nevšímá jakýchkoli jiných témat a troufá si nekompromisně vypouštět scény, které bychom v jiných snímcích sledovali mnohem déle a které by postavy "více polidštily" a umožnily nám se s nimi identifikovat (např. příprava na finální koncert). Whiplash podobně jako Andrew a Terence jde tvrdě za svým - za euforií smíšenou s lehkým odporem a nikdy nenaplněným mírem mezi ústředním duem. Řečeno terminologií Star Wars: temná strana zas jednou zvítězila. Triumf sociopatů. Tak to má být. Určitě ne nejvrstevnatější film, ale rozhodně cosi jako Černá labuť udělaná bez snobské snahy působit démonicky. Od prvního taktu to tam je. V každém tónu a v každém záběru na fotogenicky setmělý New York. [85%] P. S. Karegoricky žádám Oscara pro jazzového Darthe Vadera. (23.01.2015)

V jistém ohledu jde o docela obyčejný sportovní film, v němž se hlavní hrdina dostane na vrchol dík dřině, potu, tréninku, absolutní oddanosti věci, krvi a uřvanému, sprostému trenérovi (tedy kapelníkovi). Nesmíte holt vzdychat po inspiraci, planě filozofovat, rozněžňovat se a romantikovat - když si máknete, tak i fotrovi dojde, že bubnování je stejně drsná facha jako americký fotbal a pak už se u nedělního oběda nestanete terčem rodinného posměchu. +++++ Tedy... obyčejný sportovní film, zručně střižený, hudbou sešitý, ale... Tím sportem je v něm něco, co si s tak hrubou tělesností normálně nespojujeme - a tím se stává alespoň trochu netriviálním, právě oproti sportovním filmům se sportovní tématikou. Tudíž slabé ****, ač mi kolem hlavy poletují pochybnosti: "Že ono je tak natočeno pro větší diváckou vděčnost. Možná jenom proto. Či alespoň... hlavně proto." (26.01.2015)