Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Film MISIE se zabývá fenoménem misionářství ze tří hledisek: křesťanského, historického a geografického. Z mnoha aspektů misionářství, plynoucích z charakterové odlišnosti různých katolických řádů, je zde přiblížen zejména jezuitský řád a jeho působení v Jižní Americe. Dokument Misie přináší přehled historického vývoje misií jako významného fenoménu šíření křesťanství po celém světě. Starověk a jeho různá náboženství ještě neznal misie. Po příchodu křesťanství, které vychází z židovských kořenů, chce nové, dynamické, misijní náboženství přinést celému světu svoji myšlenku o tom, že se Bůh stal člověkem.
Křesťanství přežilo svou svobodu, kterou dostává roku 313 milánským ediktem, přežilo i pád Západořímské říše roku 476 a přežilo i několik následných temných staletí. Z jejich misií je pro nás velmi důležitá iroskotská misie svatého Kolumbána a pro nás Slovany zejména misie svatých soluňských bratří Konstantina a Metoděje, ve století devátém. Na křestanství byly postaveny základy novověké Evropy, vznikly z něj univerzity, v jeho klášterech byly vytvořeny umělecké skvosty i smělá architektura.
Důležitým mezníkem pro dějiny křesťanských misií se stává konec 15. století, všeobecně považovaný za konec středověku. Roku 1492 objevuje Kryštof Kolumbus Nový svět a roku 1498 portugalský mořeplavec Vasco de Gama připlouvá ke břehům Indie. Evropa tak objevuje dva nové vesmíry, Asii – bohatý myšlenkový svět a potom svět vskutku nový – rozlehlé neznámé planiny dvou obrovských kontinentů, které budou později nazvány Amerikami. Když se tedy objeví nová území, vydávají se misionáři, františkáni, dominikáni, augustiniáni, později i jezuité, na misie.
Prvním misionářem byl vlastně sám Ježíš Kristus, zakladatel křesťanství, jako poslanec, vyslanec Boha, aby hlásal boží království a aby odhalil tajemství Boží. Z toho do jisté míry plyne ten veliký úkol, že křesťanství se stává náboženstvím misie, nikoliv jednoho národa, jedné skupiny, ale je určeno všem lidem, všem rasám, všem národům. Opouští hranice Palestiny a stává se náboženstvím Římské říše. Jsou to Ježíšova slova: „Jděte do celého světa, získávejte mi učedníky a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého."
Misie nikdy nepochopíme bez zážitku víry. Slovo missio znamená doslova poslání a o misiích v křesťanském kontextu mluvíme jako o šíření křesťanské víry v to, že Bůh se stal člověkem. Misie ale nikdy v církvi nestály samostatně, byly vždy spojeny s konkrétní materiální, nebo lékařskou pomocí trpícím, chudým a se svátostným životem církve, se Mší svatou a dalšími svátostmi.
Dnešní misie, kdy jsou již všechny džungle a pohanská území objevena, se týkají evangelizace v médiích a teritoriálně hlavně tam, kde křesťanství sice dávno zvítězilo, ale totalitní zlo jej vyvrátilo. Kořeny Krista ale v genech národů přežily a dnes na nich vyrůstá les kostelů a víry o to silnější a trvanlivější, o co zlo bylo krutější a cyničtější. (Česká televize)

(více)

Recenze (3)

robbez 

všechny recenze uživatele

Samotné jádro dokumentu o jezuitských misiích je zajímavé a celkem dobře zpracované. Působení jezuitů v jihovýchodní Asii a v jižní části Ameriky je svým způsobem výjimečné. Nevnucovali svou víru násilím, ale snažili se pochopit zdejší kultury a přizpůsobit jim svou činnost. Jezuité totiž vždy byli velmi chytří a proto taky jejich misie měly takový úspěch. Shromažďovali a uchovávali také nejrůznější informace o místních zvycích, tradicích a jazycích, takže svým způsobem se zasloužili o ochranu "světového kulturního dědictví" několik století před organizací UNESCO. Naprosto zbytečný byl ovšem úvod dokumentu, kde Ebenův vemlouvavý hlas případným nedovzdělaným divákům vysvětloval, že židovský monoteismus byl ve své době jedinečný a všude kolem uctívali různé bohy a bohyně. Navíc to pak vyznělo způsobem, že židovský bůh nemá žádné jméno, což je samozřejmě nesmysl. Jeho jméno (JHVH) se jen nemá nahlas vyslovovat. Také závěr se jaksi šroubovaně a naprosto zbytečně pokouší srovnávat šíření křesťanství v době jezuitů s oživením zájmu o křesťanství ve východní Evropě (v Bělorusku - proč? - co má pravoslaví společného s jezuity?) po pádu komunismu. Naprosto směšné a trapné jsou také scénky pánů Váchy a Herolda, kteří v kněžských a mnišských oděvech neustále pochodují někde po kopcích či na mořském břehu, křižují se, kynou a žehnají. Kdyby to bylo jen párkrát, tak prosím. Tyto scény se tam ale vyskytují prakticky neustále. Tvůrci zřejmě zoufale nevěděli, čím vlastně vyplnit obrazovou část dokumentu. Otakáro Schmidt po svém obrácení se na (tu jedinou pravou katolickou) víru asi poněkud ztratil svou pověstnou invenci a fantazii, kterou vládl v dobách svého psychedelického filmu Eliška má ráda divočinu. ()

Hamar 

všechny recenze uživatele

Po filmařské stránce nic extra. Co se týče informační hodnoty, alespoň pro mě užitečný dokument! Měli by se na něj podívat hlavně všichni ti nesmiřitelní odpůrci církevních restitucí, kteří tak s oblibou šíří nevyvratitelné pravdy o zlotřilosti církve! Všichni tito lidé by si měli doplnit vzdělání a nebo natvrdo přiznat, jaké jsou jejich opravdové pohnutky. Tak to vidím já a to jsem ateista, který s mnohými církevními předpisy a činy (celibát, zneužívání dětí) hrubě nesouhlasí. ()

Galerie (10)

Reklama

Reklama