Knick: Doktoři bez hranic

"Proč se Vám to nelíbí, pane doktore?" – "Protože je to francouzské a nevynalezl jsem to já." Jednoho sobotního dopoledne, na začátku podzimních prázdnin, jsem se podíval na Odvážné palce a zrovna tam nemálo chválili tento seriál, čímž pádem vzbudili mou zvědavost. Sice jsem měl původně v plánu dohnat si sedmou sérii Teorie Velkého třesku, ale musel jsem přehodnotit své plány. Neváhal jsem a vyhledal první epizodu. První polovina seriálu mě samozřejmě oslovila, avšak měl jsem určité výhrady k občasné zdlouhavosti a poměrné zbytečnosti některých scén. Naštěstí od šestého dílu nastává sled dokonale dramaticky vygradovaných epizod směřujících až k závěrečnému geniálnímu záběru. Nezbývá mi než vzdát čest tvůrcům a především samotným newyorským chirurgům té doby, kteří a především jejichž pacienti to v té době opravdu neměli vůbec jednoduché. A také je překvapivé, že Martinezovo electro sedne k atmosféře Ameriky na přelomu 19. a 20. století tak dokonale. (01.11.2014)

Většina seriálů nekončí na vrcholu a mnoho z nich si navíc kvůli přebytečným sériím stačí pokazit jméno. Existují však vzácné výjimky jako Knick, které svou dokonalostí přímo volají po přídavku. Soderbergh musel objevit stroj času, protože jeho cesta do roku 1900 nemohla být přesvědčivější. Suverénně žongluje hned s několika tématy. Posouvání hranic medicíny, zlatá éra eugeniky a rasismu ve společnosti, možná až příliš autentická řezničina na sálech, zákulisní hrátky ve vedení nemocnice i příbuzných odvětvích, třídní boje probouzející to nejhorší v nás. Vše zabalené v úchvatném dobovém hávu. Hlavní hvězdou měl být Owenův démonický Thackery, ovšem Soderbergh rozehrál koncert pro tucet skoro stejně zajímavých postav. S1: 90% S2: 95% (15.02.2023)

Steven Soderbergh je evidentně velmi moudrý muž, který si moc dobře uvědomuje sílu televizního média, co vše s ním může provádět a jakou tvůrčí svobodu mu dává. Knick je v každém ohledu fascinující projekt, který se s divákem nemazlí, od začátku do něj pere množství ambivalentních postav, silných témat a dějových linií, z nichž některé ze začátku působí trochu uloudaně, ale každá z nich nemilosrdně graduje až do vyhrocených konců. Opravdu Doktoři bez hranic. V zachycení oné odosobněné atmosféry, panoptika zoufalých duší, které nejsou schopné dojít naplnění, pomáhá režisérovi fascinující Martinezův ambient, špičková volná kamera, která se proplétá mezi stěnami nemocnice a rovnoměrně dělí svou pozornost mezi jednotlivé postavy. Clive Owen je samozřejmě ve své roli Gregoryho House roku 1900 fantastický. Celé je to špinavé, nervózní, ve své snaze zachytit fungování nemocnice na začátku 20. století a zrod moderní medicíny poměrně komplexní... a ve výsledku skutečně geniální. Jen tak dál! 95 % (05.02.2016)

Málem marně se snažím najít důvod, proč v hodnocení nepřekročit tu tučnou linii mezi "dobrými" čtyřmi a "vynikajícími" pěti hvězdami. Objektivně si The Knick zaslouží plnou palbu, a klidně i víc. Dovolím si totiž tvrdit, že i přes rozdílnost tématu i pojetí strčil Soderbergh do kapsy i opěvovaný True Detective. Místo aby se zamotal do přehnaných ambicí vlastního námětu dostal do rukou vcelku obyčejnou, nijak zvlášť vysoko aspirující premisu otočenou vzhůru nohama a naruby, a čistou poctivou technickou prací z něj vytvořil výjimečně sugestivní výlet do počátků současné medicíny. Sledováním Thackerye dodává ruční kamera, ve správných momentech jen se střídmým střihem, seriálu skoro voyeurský nádech, samotné herecké výkony jsou na naprosté seriálové i filmové špičce, námět i rozehrané příběhy (snad jen s výjimkou úvodní anekdoty kolem Typhoid Mary) taktéž, a délka série jim dává přesně tolik prostoru, aby žádná událost ani při nejnenším nezačala nudit. Samostatnou kategorií preciznosti je však zvláštně nemístný hudební podkres, díky kterému je The Knick právě tak silný zážitek. A to tak silný, až jsem ho kvůli tomu téměř nesnesl. Spojením nekompromisního zobrazení a uširvoucímu ozvučení kruté doby a Martinezovy hudby na mě mělo prakticky celých deset hodin podobný efekt jako škrábání nehty o tabuli - žádná poloha těla při sledování nebyla dobrá a každý nerv v těle o sobě dával vědět, a nepřijemným pocitem hraničícím s bolestí mě nutil odvracet zrak i sluch, podobně jako tomu bylo v nejzajímavějších částech Trainspotting, Requiem za sen, nebo třeba 127 hodin. V takovém stavu se dá jakkoli geniální práce jen stěží užít. A že geniální bez sebemenších pochyb je! Jen bohužel není pro mě. (15.11.2014)

Kvalitní dobovka, určena hlavně těm, co si myslí, že heřmánek je na všechno a pacebu dávají tu méně, tu více přednost před klasickou medicínou, i ona má svoje vzlety, pády, úspěchy i začátky. Zde, v New Yorku na začátku minulého věku mě zaujaly především nejrůznější podoby rasismu a smutné zjištění, že mnoho z těchto zpátečnických myšlenek v nás zůstává. 90%. (05.01.2017)