Chuť třešní

Pravda je, že výjimečně mívám filmové chuťové pohárky zmrtveny, podladěny, jako by pozbyly chuti i chuti ochutnávat, jako by na okamžik odložily služební uniformu smyslu – Chuti; zčistajasna, („k smrti“) znaveny vnímáním filmové dužiny i narážením na nestravitelné pecky, makabrózně zsinají. Jenže pak se člověk zahledí na komentáře, začasté delikatesní, myšlenkově sbratřené plody šrotujících mozkoven, - a zas je při chuti. Nedošlo k tomu v případě filmu Chuť třešní, ale píšu to doznání/vyznání intuitivně k němu; snad by mi Kiarostami odpustil, že s jeho filmem vůbec nesouvisí. (17.03.2021)

Vyprahnuté, prašné iránske pláne bez kvapky vody. Kamera s minimom pohybu. Žiadna hudba. Svet bez emócií, bez farieb. Solventnejší muž v strednom veku, samovrah, hľadá v tomto prostredí niekoho, kdo by ho bol ochotný nadchádzajúcu noc za tučnú finančnú odmenu pochovať. Nezáleží na tom, prečo to chce - a ani sa o nedozvieme. Abbas Kiarostami nerád manipuluje city diváka, rád ho necháva iba pozorovať a skladať si myšlienky. Čo robí tento film zaujímavým, že som od neho nemohol odtrhnúť oči? Keby som sa mi to podarilo odhaliť, opadlo by z neho kúzlo, ktorým disponuje. V každom prípade, prvý krát som bol kvôli filmu po jeho skončení smädný. (10.07.2002)

Nadhera : Kiarostami ako reziser je artak, artovy reziser mi tymtopresme zasmakoval - vyprahnute prasne iranske cesty, existencialna uvaha o zivote a smrti, antiteza tzv. road movie. Oslovila ma teza : solventny chlap hlada spolupracovnikov na samovrazdu, aby ho mohli poriadne pochovat. Kiarostami ma fajnu kameru, experimentuje s dialogmi a divak je svedkom jak su ludia rozni - zaznamenava rozne rakcie na svoju samovrazdu. Urodnu podu u mna ako artoveho divaka si film ziskal pomalym tempom, minimalistickym vypravanim a absenciou deja, drsnych akcnych scen a drsnych /casto pohlupejsich/ dialogov . 94 % (01.12.2018)

Tenkrát v Anatolii o čtrnáct let dříve a je snad zřejmé, že Nuri Bilge Ceylan tvorbu Abbase Kiarostamiho dobře zná. Chuť třešní spojují s „Anatolií“ podobný charakter krajiny, klidná vyčkávací atmosféra a především dlouhé statické záběry. Kiarostami (s nímž se na festivalu můžete osobně setkat) tu v myšlenkách a slovech k rozhodnému kroku odhodlaného muže odhaluje základní problém každého náboženství: i striktně zakázané chování je (vnitřně) obhájitelné, pokud se na něj podíváte pod jiným úhlem… LFŠ 2012. (23.07.2012)

Rozvláčný film, který měl zjevně působit meditativně a měl být postaven na dialozích, mi nakonec zůstal v paměti především díky výbornému obsazení a výkonu herce v hlavní roli a díky několika dalším hereckým výkonům. Problém jsem měl snad jen s několika až iritujícím způsobem otravnými dialogy a podivným zakončením, které jsem zřejmě nepochopil, ale dojem z příběhu mi nezkazil. Kiarostami určitě umí lepší filmy, tohle potěší, ale nenadchne. 7/10 [LFŠ 2012] (30.07.2012)