Psí dny

Rakouská sonda sledující 12 podivnejch postaviček a jejich osudy odehrávající se během jednoho extrémně parnýho víkendu. Rozhodně bych ale neřekl, že film je laděn dokumentaristicky. Spíš má svůj osobitej a originální styl vyprávění. Jak už bylo psáno v obsahu : Existoval sice scénář, ale bez psaných dialogů. A i díky tomu nemůže divák absolutně tušit jakým směrem se bude tenhle kousek dál odvíjet. A v těhle parných dnech naším postávám teče nejen pot po tělech, ale mnohým postavám začnout téct i nervy. Takže se dočkáme násilí, sexu, ponižování, bezmoci a beznaděje. Ale myslím si, že vše je v celkem přijatelný míře. Čím jsem byl sice trošku zklamanej, ale je to taky tím, že preferuju především horor a podobný psycho zvrhlosti. Takže tohle mě nedokázalo až tak zaskočit. Ale i tak to na mým hodnocení absolutně nic nemění. Navíc chápu, že to Seidl chtěl natočit umírněnějším stylem, protože jen tak má film větší šanci oslovit co nejširší škálu diváků. Za sebe musím říct, že je to velice originální a povedený drámo. Film určitě doporučuju..... La Cucaracha, La Cucaracha (23.01.2016)

Nepochopený art od patriota Seidla, ktorý robí psiu službu Rakušanom:)... Po dopozeraní tohoto si človek povie "bože tí rakušáci sú ale prasce". Je to len koláž bizarných postavičiek s ktorými sa divák nemôže stotožniť. Tie postavy sú tak nesympatické, že to až nemôže byť náhoda. Najmä tá uletená stopárka, ktorú kamerovať muselo byť utrpenie....Tá snaha o autentický pohľad na bežný život ľudí bez nejakého hlbšieho zmyslu akurát nudila. Na rozdiel od Hanekeho, ktorý vie podať realisticky zaujímavý príbeh to Seidl robí len buransko-nudným spôsobom... (09.02.2014)

Kaloricky vydatná strava pro misantropy, další perla rakouské dekadence. Hnusí-li se vám tvor zvaný 'člověk obecný', fascinuje-li vás lidská přirozenost a zkoumáte-li rádi (a štítivě) mělké hlubiny duší současných lidských degenerátů, přijdete si na své. Seidl bez servítků a škodolibě ukazuje nízkost a nechutnost živočišné tělesnosti, lidskou přízemnost, hloupost, primitivitu, jím zobrazovaný člověk vzbuzuje odpor, opovržení a posměch, soucit téměř vůbec. Jeho film na mě zapůsobil podobně, jako kdysi knížky jeho krajanů Thomase Bernharda nebo Elfriedy Jelinkové. Z herců mě především zaujaly dvě ženy, a to nezapomenutelná šílená stopařka a submisivní stárnoucí zpěvačka. (06.05.2020)

Petronius a Richard Linklater točia film o rakúskom národe... Vlastne nie, to si len persóna menom Ulrich Seidl, pasujúc sa do role odosobneného komentátora doby, vypožičiava charakteristické prvky ich jazyka. Jeho postavy sú ohavné, odpudivé, alebo prinajmenšom nudné a bezcieľne prežívajú v poloprázdnom svete, ktorý sa svojou nečinnosťou rúti do záhuby. Monotónne tempo, nekonečná každodenná rutina, ubíjajúca ťažkopádna repetícia zobrazovania strohej reality, prerušovanej len emócií zbavenými erotickými, násilnými a grotesknými výjavmi, smerujúcej od ničoho k ničomu. Stereotyp povýšený na princíp, škaredosť a zvrátenosť na jediný vonkajší prejav ľudí pod vplyvom extrémne teplého leta. Popkultúrne vplyvy sa jemne odrážajú v náznakoch a detailoch, dekadencii, hudbe a rebríčkoch istej stopárky, ktorú by ste nechceli stretnúť ani v tej najhoršej nočnej more. Jednoducho film o tom, akí sme. Než som pochopil autorský zámer a stoickú réžiu, zžieralo ma nutkanie film okamžite vypnúť a pri jednej scéne sa mi chcelo zvracať. Teraz som napriek všetkému (a predovšetkým znechuteniu a vnútornej podlomenosti ťažkopádnosťou) presvedčený, že sa k Hundstage i Ulrichovi Seidlovi opakovane vrátim. 100% P.S.: Spolu s Angst a domácou tvorbou Michaela Hanekeho zrejme jeden z najvýznamnejších rakúskych filmov vôbec. (05.12.2014)

Kultovní rakouská Seidlova šílenost, která nám připomene, že na světě (potažmo ve Vídni) nežijí jen lidé bohatí, šťastní a psychicky zdraví. Naopak, tenhle film strávíte ve společnosti samonasíracího protivného důchodce, mladého ultražárlivého macho-mana ve vytuněném Opelu Calibra, vystresovaného prodejce domovních alarmů, těžce submisivní a nadržené učitelky na základní škole a další spousty narušených, nenávistných, nešťastných lidí na předměstí Wien-Favoriten. Přestože se vám to bude zdát strašné (a ono se na to moc koukat fakt nedá), stojí za to to zkusit. Něco takového jste totiž ještě zaručeně neviděli. Zoufalost, beznaděj a malichernost vás vlepí do sedačky. Výborná sranda ovšem je popovídat si o tomhle filmu s Rakušáky :-)))). Ti sebereflexivnější totiž tvrdí, že nejstrašnější na Psích dnech je to, že jsou pravda. (25.11.2005)