Dny zatmění

Priestor hľadania zmyslu. V čase. Zžívanie sa s prostredím. Pocity. Mladý lekár kdesi v dedine uprostred Turkménskej pustiny, plnej bezútešných vyprahlých skalísk a prašných ciest so znakmi ustrnulej industrie potrebuje vypísať svoje dojmy, vnemy. Zároveň pochybuje, myšlienky sú neusporiadané, fragmentárne, ako písacím strojom naklepané stránky porozkladané v miestnosti bez ladu a skladu. Plynutie filmu sa v súlade s dekonštruovanou mysľou v stave hľadania rozčleňuje do navzájom voľne pospájaných obrazov, epizód prinášajúcich stretnutia s rôznymi ľuďmi (sestra, kňaz, vojak, dieťa), zároveň predstavujúcich variabilitu symbolov. Na divákovej mysli sa tak ponecháva, čo z bohatého obrazového a zvukového materiálu prijme za svoje, pričom úplne pokojne je možné odčleniť sa od druhých plánov a pokojne vnímať film len ako zvláštne príhody novoprišelca v exotickom prostredí alebo aj ako vedeckú fantastiku o bytí v uplynulom čase, ktorého obyvatelia nezriedka vedia, čo bude nasledovať. (12.02.2009)

Jelikož je námět od Strugackých, tak sem nečekal že to bude žádná klasická sci-fi. Jde spíše o úvahu nad životem osamělého, vnímavého člověka v cizím prostředí. Pro diváka je zážitek mimořádně autentický díky vynikající kameře i hudbě. Nemá to v podstatě žádný příběh, je to pomalé, až nudné. Stejně tak jak byla pomalá a nudná Ruská archa. Ovšem atmosféra Turkmenského městečka vše vynahrazuje. (25.10.2004)

Nějak nevím, co přesně mi to chtělo říct. Témat v tom není málo (snaha o soužití nově přistěhovalého člověka se zbytkem obyvatel vesnice, tvůrčí krize (spisovatel neví, jestli je svým psaním spokojený nebo ne), střípky osudů místních obyvatel), ale všeho je tu jen trocha. Nemůžu si pomoct, ale působilo to na mě, jako bych sledoval různé scény nahodile za sebou poskládané a tím jediným prvkem, co v nich navazuje, je postava Malyanova, která tím vším procházím. A tuhle rozpolcenost jsem cítil celých 139 minut. Pak tu ale jsou scény, co působí spíš symbolicky ((asi) Anděl, mluvící mrtvola) a tím pádem si nejsem jistý, jestli to celé náhodou není nějaké hodně hluboké a těžko pochopitelné podobenství, či se jen jedná o nahodilý sled více myšlenek. A možná to celé je jen psychologický film a dost scén se odehrává v hlavě Malyanova (což je taky možnost - v některých scénách to u něj vypadá na skrytou homosexualitu a on sám moc neví co se sebou) - takže o čem přesně Dny zatmění jsou, nechám na jiných. A nebo to pochopím po druhém zhlédnutí, ale moc si nemyslím, že bych ho kdy uskutečnil. Po herecké stránce je to perfektní, po filmařské dobré, ale dost záběrů mi přišlo zbytečně dlouhých a celkově se to strašně vleklo. A vlastně jsem ani nepochopil, proč jsou některé záběry barevné a jiné černobílé (těch je víc) a proč při těch barevných je někdy použito rybí oko... Jinak ten sci-fi prvek jsem v tom ani nenašel. Nebo tam je, ale strašně upozaděný. Možná se to odehrává v nějakém paralelním světě, nebo je tu ten žánr proto, že se to odehrává neznámo kdy? Netuším. Takhle rozpolcené pocity jsem z filmu už dlouho neměl. 3* (21.11.2020)

Není to sci-fi. Emotivně silné, obrazově silnější. Hodně zaujme výborná práce s kamerou, střihem záběrů, používáním filtrů (které jen umocňují atmosféru), výběr hudby (doporučuji 5.1 zvuk). Nevíte, co je hrané a co autentické. Sledujete několik příběhů, vesměs podobně smutných, divák je však navyklý hlavně na jeden (či více) příběhů hlavních, a ten (ty) tady chybí. Může se vám taky stát, že po několika minutách filmu usnete na dvanáct hodin. (15.12.2010)

Až neúnosně pomalu natéká nádoba dění – odkapávajícími dialogy a němými záběry na zdánlivě neobyvatelný svět – až přeteče. A přetekla by ještě rychleji, kdyby ústřední hrdina jen mlčel. Jeho jinakost v zaznamenávaném světě mluví dostatečně sama za sebe. Ke zlomu dochází, až v okamžiku, kdy objeví dítě – nebo snad Dítě. Film se totiž rázem promění v hagiografii ne nepodobnou setkání svatého Krištofa s Kristem. I ono dítě, které objeví mladý lékař, má spasitelské rysy; i ono jej upozorňuje, že mu jeho rodiče ublíží právě kvůli němu – hříšníkovi. Metanoia však nepřichází bezprostředně. Nejprve se začne rozkládat zdánlivě uspořádaný svět, a postupně se každý obzor přiblíží a podusí, až se konečně hladina uzavře… (09.03.2019)