Neposlušní

Smyslový film, který se vyjadřuje hlavně formou přírodní a intimní lyriky. Kompozice snímku je zcela epizodická a dílo jako celek postrádá spád i kompaktnost. Hlavní postavy se v absenci myšlenky pokoušejí o vzdor, není však jasné proč a vůči komu. Celá ta slavná provokace tak ztrácí na smyslu a působí spíše bláznivě v koktejlu bezpředmětných emocí a zoufalé snahy o návrat k dětskosti. Kamera mistrně zachycuje ospalý srbský venkov, na mnoha místech si originálně pohrává se světlem a vymezuje se proti pokulhávající hudební složce například v ikonickém záběru s Lazarem na kole v bouři. 5/10 [KVIFF 2014] (13.06.2014)

Dva blízcí přátelé z dětství měli vlastní imaginární jazyk, ale jejich vztah v dospělosti na anarchii dětství nedokáže navázat. Cyklistické road movie pustou srbskou krajinou zakončí tornádo. Největším pozitivem je herečka Hana Selimović, na druhé straně bez vševědoucího vypravěče bych se býval rád obešel. (14.07.2014)

Děti si hrají, dospělí si hrají, pohřeb, letní výlet na kole, svatba, meloun, klíště, voda, pole, láska? Film zakládá svou působivost převážně na vizuální stránce. Využívá kontrastů (rusovláska na zelené loďce, tyrkysové šaty v kukuřici,... ), ale i barevných souznění (květované šaty, květovaná zeď), plochy zlatavých polí, estetiky téměř opuštěných cest i statických lidských instalací (Srbové na cestě). Člověk si může vzpomenout třeba na Wese Andersona, po obsahové stránce je však snímek nesrovnatelný. Hravý je, humorný už méně. Pracuje s minimem dialogů a příležitostným vypravěčem, aby si autor zdůvodnil, proč je do děje najednou zasaženo. Když se hrdinové vydají na cestu, divák očekává, že se tam stane něco, co tuto situaci vyřeší a to jakýmkoliv způsobem. To se ale nestane. Postavy v průběhu filmu neprojdou žádným vývojem a s koncem filmu se dostáváme vlastně tam, kde jsme byli na začátku, s jediným rozdílem – divák ví o postavách něco málo navíc. Jaké je ale vlastně poselství filmu, když nedospěje k žádné změně? Dětem je 24, ale stále se chovají stejně. Nebo jeden z nich právě dospěl? V každém případě mě na tom něco bavilo. Možná, že zde k upoutání stačí už jenom ten způsob využití filmového jazyka. No co, že se vlastně nic nestalo... ale ta atmosféra! Plus: Soundtrack (13.06.2014)

Neposlušní jsou ten typ filmu, u něhož nemá smysl rozebírat ani jeho postavy, ba ani děj. Ten totiž prakticky neexistuje - jednoduchý příběh o snaze mladého srbského páru jít rebelsky proti proudu a navrátit se do dětských let je poskládán z velmi izolovaných epizodek. Ústřední duo zas tvoří nepříliš sympatičtí a nepředvídatelní blázni, kteří spolu hrají prapodivnou psychologickou hru bez pravidel. Na snímku zaujme jedině balkánské venkovské prostředí a tvarované tělo hlavní hrdinky, jinak je ale tahle poetická, pocitová a na estetice obrazu založená road movie na kolech poměrně zbytečná a divácky nepřívětivá. Na to, jak jednoduché poselství sděluje, tak ho sděluje opravdu dost dlouho a navíc neatraktivním způsobem. (13.06.2014)

Neposlušné chování Leni a Lazara nebylo sice ve filmu nijak blíže vysvětlováno, ale působilo na mě docela příjemně a oba hlavní hrdinové mi byli i sympatičtí. Můžeme sledovat dva mladé lidi, ve kterých ještě pořád přetrvává ta rozpustilost a nespoutanost z dětství, jak putují (bez konkrétního cíle) ospalou srbskou krajinou aby i oni byli následně konfrontováni s dospělostí. Dějově mi však film nic zajímavého nepřinesl a také nezanechal žádné emoce. Téměř celá první polovina filmu na mě působila až příliš utahaně. Teprve v road movie scénách začal film mírně gradovat. Také na postavu vypravěče jsem si nemohl nějdříve nějak zvyknout, ale když jí hodnotím s odstupem bylo to příjemné zpestření a odlehčení snímku. Díky zajímavé kameře (Dorde Arambasic) a vhodně zvolenému hudebnímu doprovodu (zejména písně Milana Subota) musím přidat v hodnocení třetí hvězdu. (14.06.2014)