Nonstop párty

Téměř neuvěřitelné se stalo skutečností a já poprvé dávám Michaelu Winterbottomovi jiné hodnocení, než ten černý nápis s výkřičníkem na konci, dokonce hodnocení mírně nadprůměrné. Tristam Shandy mi přišel jako otravná postmoderní slátanina plná vulgárního a trapného humoru, zatímco Devět písní stálo jedině na provokativní kombinaci koncertních záznamů se spoustou tvrdého porna, takže jsem se mírně děsil... On se MW ve své zálibě s neustálým vtipkováním ohledně (slušně řečeno) genitálií v akci nezapře. Jenže tady jsem to dokázal brát, jelikož se to nejenže k prostředí hudebního undergroundu a partičce lidí žijících dle hesla „sex, drogy & rock'n'roll“ hodilo, ale tenhle film i konečně o něčem byl, režisérův napůl dokumentární nezávislý styl mi sám o sobě nevadil, přesně dotvářel osobitou undergroundovou atmosféru a Winterbottom s ním odvyprávěl bohatý odvázaný průlet historií britské punkové scény 70./80. let, který mě upoutal i jako naprosto nezasvěceného nefanouška. Nahlédnutí do zákulisí veškeré hudební produkce a divokých osudů rebelských hudebníků, obohacené o často šílené rejžovy nápady, mě zde vyloženě bavilo! Přestože nejde o hudební styl, který bych vyhledával, u některých skladeb jsem musel uznat, že má cosi do sebe, stejně jako vtipný průvodce filmem v podání Stevea Coogana, kterého jsem nejdřív vyloženě musel překousnout, ale později mě některé jeho hlody i hlasitě odbouraly. Ke 4. hvězdičce jsem neměl daleko a chybí mi k ní jenom hlubší zájem o specifické téma a hudební styl i nad rámec čerstvě viděného filmu. [70%] (03.07.2024)

Snímek, ve kterém si postupně zabrnkají Sex Pistols, The Clash, Siouxsie and the Banshees, Iggy Pop, Joy Division, Happy Mondays a mnoho dalších legend nemůže být špatný. Samo o sobě to nezaručuje ani skvělý film, ale já mezi podobně nezkrotnými tóny vyrůstal, takže v poklidu nechávám objektivitu hodnocení odpočívat v ústraní. (02.01.2012)

Televizní moderátor Tony Wilson (Steve Coogan) jako první ucítí novou hudební vlnu, která na dlouhá léta pozvedne Manchester do výšin hudebního nebe. Zakládá studio Factory Records, a díky netradiční smlouvě s kapelami se okamžitě stává jedním z předních producentů. Mimo aktivity v nahrávací branži také Wilson provozuje známý klub Hacienda, ve kterém mají kapely možnost prezentovat svoji tvorbu... Na tento film musím nahlížet ze dvou rovin - první je ta hudební, a ta mne bohužel až tolik nezaujala, protože většina z prezentovaných kapel jde úplně mimo moji oblast zájmu (snad až ke konci jsem se trochu začínal chytat), ale jinak je mi osud většiny z těchto kapel i jejich hudba úplně ukradená (čímž jim ale nechci ubírat přínos k hudebnímu žánru). Po filmové stránce se mi naopak film líbil moc, rozhodně se divák leccos zajímavého dozví ze zákulisí nahrávacích studií (dokud to nebyly multimiliardové nadnárodní korporace), a navíc je zde brilantní herecký výkon Steve Coogana (a stejně tak některých dalších). Takže když to sečtu, tak mi vychází jen o chlup lepší průměr, pokud jste ale fanda do této muziky, můžete si přidat libovolný počet hvězdiček... (19.09.2013)

Zajímavý film, o kterém vlastně nevím, jestli si myslet, že je geniální, anebo prostě jen tak pitomý, že jako geniální vypadá. Steve Coogan je v roli Tonyho Wilsona naprosto podmanivý, což je ještě podtrženo dobou a formou, jak jsou informace o rozpuku Manchesteru a jeho hudební scény druhé poloviny 70. let podány. (10.06.2016)

Při srovnání s Control je tento film hodně slabý. Coogan sice dělá co může a dělá to dobře, sám ale film neutáhne. Místy to trošku nudilo. Nemůžu si pomoct, ale hlavní hrdina byl podle mě lůzr, kterému nic moc nevyšlo, neměl na nic čich, ale ve správnou chvíli a na správném místě se přimotal k okamžiku, kdy vznikl nový způsob života. Škoda, že to částo ztrácelo tempo a závěr šel taky do ztracena. (01.08.2009)