Nonstop párty

V čem je film Nonstop párty zajímavý a ohromně originální? V tom, že vypravěč, onen sebestředný reportér, je zřetelně uvnitř příběhu a účastní se ho. Jenže s tímhle zjištěním se pojí dva paradoxy. Pokud je skutečně uvnitř příběhu, pak adresát, ke kterému se obrací (posluchač), by měl být také uvnitř. Přesto se reportér neustále obrací k nám. Jak to? To je umožněno díky tomu, že má film blízko k dokumentu. A s tímhle zjištěním přichází druhá skutečnost, a to ta, že vypravěč se vlastně zas tak příběhu neúčastní, že přestože je vyobrazen (reportéra jasně vidíme), jeho funkcí je spíš budovat příběh „zvenku" (z pozice strůjce obrazů) a mapovat manchesterskou hudební scénu. Výsledek je ten, že reportér se příběhu částečně zúčastňuje (žije v něm, ovlivňuje ho a vidíme ho) a částečně nezúčastňuje (místy cítíme, že jen vypráví). Co z toho všeho vyplývá? Že teoretik Gérard Genette bude muset přepracovat svoje teorie. ____ S reportérem se pojí ještě tři další věci. Za 1, má přebujelý ego a přetlačuje se s kapelami, o nichž vypovídá, a mnohdy je svým namistrovaným akcentem totálně vyšoupne mimo „rámec obrazu“. Ten dandy, jinými slovy, si zřejmě myslí, že je důležitější než Sex Pistols. Za 2, má reportér mnohem blíž k PR managerovi a sociálním „Watergate“ inženýrovi než k nějakému pokornému Rabovi. A za 3, sice zdůrazňuje, jak je serious a svědomitě sestavuje manchesterskou scénu (zdravím Janu Kománkovou), jenže víceméně to jeho lavírování mezi mýtizací a demýtizací vede k tomu, že člověk má o pravdivosti dokumentu silný pochyby. Všechny ty tři body je ale třeba vnímat jako důkaz zajímavého konceptu filmu, ne jako negativa. ____ Téměř všechny scény ve filmu jsou prvotřídně zinscenované, což je daný tím, že nemají ostrý začátek ani konec a že se ve většině případů ocitáme tzv. uprostřed dění. Krásně to udržuje chod filmu. ____ Nonstop párty mě, nezastírám, chytnul za koule. Jede na stejný vlně jako Velvet Goldmine, Trainspotting nebo Human Traffic a s Ianem Curtisem se vypořádává asi tak desetkráte lépe než šablonovitý Control od image-makera Depeche Mode, Antony Corbijna. (28.09.2008)

Musím se přiznat, že plným počtem hvězdiček hodnotím spíše kapely a onu hudební scénu a žánry ve filmu zmiňované než samotný postmoderně koncipovaný film, kdybych si sám na vlastní kůži teenagera nezažil éru indies a manchesterské scény (a dozvuky punku, alespoň tedy v té době tady u nás v Čechách), asi bych hvězdičkové absolutorium nedal. Chápu, že pro ctitele jiných žánrů je to sotva průměrný film s ulítlým britským humorem a jako jediný nadčasový element tu ční herectví Steve Coogana - tolikrát pak odkazované a citované v jiných médiích a filmech (viz třeba Jarmuschovo Kafe a cigára) a jeho úžasná stylizace do postavy Tonyho Wilsona, ale mě z nostalgie a hudební piety velí srdce dát ***** (28.05.2007)

Poměrně zajímavý, polodokumentární pohled na britskou punkovou hudební scénu, ale pokud člověk není vysloveně fanda, zas tak si to asi neužije. Ono hodnocení tohoto filmu bude asi záležet s tím jak moc se divákovi líbí zmíněná hudba či životní styl. Já si sice občas poslechnu Joy Division (případně New Order), ale tím moje znalosti končí a proto mi většina narážek nic neříkala. Navíc film je to poměrně dlouhý a místy nudný. Corbijnův Control možná není tak historicky věrný, ale jako film působí jednoznačně zajímavěji (ikdyž zaměření je samozřejmě trochu jiné). (08.08.2010)

Tak tohle je vážně film pro zasvěcené znalce brtské hudební scény. Já k nim nepatřím, takže můžu ocenit leda Stevea Coogana. Ale ten vážně stojí za to! Skvěle vyhmátl rétoriku tehdejších moderátorů BBC: nijak se netvářit a mluvit jako s plnými ústy mokrého toaletního papíru. Tohle uměli skvěle vystihnout Pythoni a možná není náhoda, že mi Nonstop párty nutkavě připomíná film Erica Idlea Rutles. 60% (04.11.2005)

Mile mě to překvapilo. Pohodový filmeček o hudbě v Manchesteru od 70. do 90 let, který je natočený dokumentárním stylem a vše popíše a vysvětlí tak, že to pochopí i naprostý laik. A já si ten film opravdu užil, příjemně se na to koukalo a i když jsem se bál, že mě to celé ty dvě hodiny bude nudit, tak opak byl pravdou. Hudba je tady naprosto skvělá a je jí tady fakt hodně a líbil se mi zde i humor, který sice nebyl na výbuchy smíchu, ale na příjemné pousmání byl rozhodně. Bál jsem toho, jaké to bude a on z toho vypadl až překvapivě dost dobrý film. A o kameru se tady postaral můj oblíbenec - Robby Müller (který dělal kameru u spousty filmů Wima Wenderse) - a opět se mu zdařila. Na plný počet ten film sice nevidím, ale to neznamená, že by nebyl dobrý a že jsem si ho neužil. Právě naopak. 4* (27.03.2020)