Intolerance

Jedná se o jednoznačně průlomový film, plný nových věcí, které nikdo před Davidem Warkem Griffithem na plátně nepředvedl. Je zde např. využíváno křížového střihu, nebo Griffith dokázal jako první vyjádřit pocity v detailu. Jedná se o film němý a tak je vždy buď ticho, nebo jemný orchestrální doprovod (jak už to bývá :)), a tak si film může divák mnohem více vychutnat a vice se soutředit na jeden smysl.. Každopádně na mě z filmu sálala obrovská snaha vyprodukovat něco obrovského, což je také vydět na nebývale vysokém rozpočtu na tu dobu. Či. slavný "pád Babylónské věže", při jehož natáčení bylo v záběru více než 16.000 lidí! Dá se hovořit o dědečkovi americké, dodnes světové kenematografie. (27.11.2005)

V tomto díle vedle sebe stojí čtyři příběhy z různých dějinných údobí, které ilustrují "boj lásky v průběhu věků" a nejsou vyprávěny postupně. Griffith přeskakuje z jednoho do druhého a často rovněž provádí napínavé střihy uvnitř jednotlivých částí. Podobně jako ve Zrození národa i zde Griffith využívá k vyjádření svých politických postojů strukturu viktoriánského melodramatu. [8/10] (Triangle & Wark) (Němý, čb. /// Produkce: D. W. Griffith /// Scénář: D. W. Griffith /// Kamera: G. W. Bitzer, Karl Brown /// Hudba: Joseph Carl Breil, Carl Davis, D. W. Griffith) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (22.11.2009)

Z hlediska filmového vývoje a historie jde bezesporu o dílo zásadního charakteru, a jako takové si bez zbytečné omáčky zaslouží plný počet, který také nadělím. Ovšem, kdybych měl film hodnotit čistě subjektivně, bilancovalo by hodnocení někde mezi 3 a 4. A to z jednoho prostého důvodu - je to tak manýristicky a megalomansky dlouhé, že jsem s obtížemi ustál (useděl) celou stopáž v bdělém stavu. (Kolosální spektákl je vskutku příměr bez skrupulí.) Přestože rozhodně nebyla nouze o náhlé frekvence nezapomenutelných scén (za všechny uvedu jako příklad úchvatné dobývání Babylonu a následné oslavy v ulicích města - 1916? Ha!), co je moc, to je příliš i na dnešní zadaptované diváctvo. (07.07.2008)

(Verze: 163 minut) Ještě jednou mi někdo ukáže tu kolébku a asi k němu budu fyzicky intolerantní! Ale teď vážně, stopáž je vzhledem k předvedenému totálně přepálená a zkouknout film najednou vyžaduje nemálo sebezapření (gratuluju těm, kdo si „střihli“ tu o půl hodinu delší verzi). Střídání časových rovin možná bylo tehdy pokrokové, ale nalijme si čistého vína, 2 z těch 4 jsou tu úplně zbytečně (Jeruzalémem si režisér čistě jen ukájel své náboženské choutky, a v případě Paříže je to jen a pouze o tom slavného masakru, bez něho by vyšla tato „intrikánská“ linie také úplně naprázdno). No a zbývající 2 časové roviny do sebe sice něco mají, ale znovu toho zase tak moc nenabízejí. „Malý Drahoušek“ (ostatně i ten její „chudák gauner“) je totálně mimo (a ne, nejsem spokojený s koncem jejich příběhu…tak málo stačilo a bylo hotovo!), Horalka na mě co do sympatií působila úplně stejně (obě dámy byly tak říkajíc „na-přes-držku“). Ovšem v případě babylonské linky si člověk alespoň může užít kvalitní výpravy, slušně zvládnutých davových scén a především pořádné války (!). Ta mě zcela vytrhla z apatie a donutila hltat záběr po záběru, protože bojové scény byly natočeny zatraceně dobře, místy působily skoro až realisticky, a kdyby se celou dobu místo natřásání věčně nespokojené „Plané růže“ raději bojovalo, dost možná bych chrochtal blahem po celou její délku alespoň u téhle časové roviny. No a o prostřizích na tu….věc ze dřeva jsem se už zmínil. Dohromady mi to dává ještě slabší průměr, víc ani omylem. (01.06.2015)

Epický monument z rané éry nového umění, nikoliv však vytesaný do kamene, nýbrž zachycený a navždy zvěčněný na filmovém páse. Griffith svým modernistickým přístupem ke kinematografii nejenže předčil svou dobu o celé roky (viz. unikátní práce s kamerou, paralelní montáž, střihová dynamika), ale především stvořil dílo s nesmírným humanistickým poselstvím navzdory tomu, že jeho obsah je totálně anti-humanistický. Nejvíce se mi líbily pasáže babylonské (velkolepé!), ale i ty o osudu Ježíše Nazaretského, tragédii Bartolomějské noci a výjevech z "moderní doby" mají obrovskou sílu (zvlášť ve skvělém montážním provedení). Přesto, že jednotlivé linie vypráví o různých epochách a každá o něčem jiném, dohromady Intoleranci spojuje strhující myšlenka zachytit stejnou nesnášenlivost napříč věky. A leč může působit poněkud těžkopádně, téměř megalomansky, právě to ji činí nesmírně komplexní. Pokud existuje pomyslný vrchol toho, co se dá v oblasti filmu dosáhnout, pak je to v mých očích právě Intolerance. (08.08.2023)