Otec

Zajímavý filmový počin Istvána Szabó, jenž pojednává o tehdejším Maďarsku v poválečném období, tak i o jedné generaci dětí bez otců, kteří zemřeli ve válce. Právě očima jednoho kluka nahlížíme na tuto dobu a také na to jak on sám vzpomíná na svého otce. Některé příběhy, události si vymýšlí, především ty, které vypráví v první části jako malý chlapec. V druhé polovině snímku ho naopak sledujeme jako dospělého, který se vypořádává se svou současnou situací, s tím jak se snaží vymanit z minulosti, otcova sevření a tím dosáhnout osamostatnění. Intimní film režiséra, který použitím např. snových záběrů či humorných scén předkládá velmi intenzivní zážitek z této doby i samotné jedné generaci. (12.01.2017)

Nádherný film. Černobílý obraz, výborné obsazení (včetně skvělých dětských herců), velmi pěkná hudba, mistrné namíchání komediálních momentů s těmi dojemnými, a v závěru velmi silné vyústění. V tom filmu - který mi přišel velmi čistý a filmařsky přesně dle mého gusta (takový správný filmový oldschool à la čs. nová vlna) - je přesně všechno, co z něj dělá velký zážitek (nejen) pro každého správného filmového staromilce. Neviděl jsem moc maďarských filmů, ale tento rozhodně řadím k těm nejhezčím. István Szabó - palec hore! (09.06.2016)

Pro mne osobně mělo spíše výpovědní hodnotu o době - reálie i způsoby chování, než že by mi to dalo cokoliv "přesahového". scénář: István Szabó kamera: Sándor Sára hudba: János Gonda Otec zemřel, když bylo chlapci osm let, skoro si ho ani nepamatoval. Věděl však, že to byl výjimečný člověk, který vedl výjimečný život a zanechal za sebou velké činy. Opravdu to věděl, anebo o tom byl spíš přesvědčený? Třeba o tom občas přesvědčil sám sebe. Pokud mu vzpomínky (vlastní i cizí) na otce nestačily, doplnil si je, přizpůsobil, zveličil a třeba i vymyslel - tím vytvořil celou mytologii, v niž upřímně a bezvýhradně věřil. Nepřesvědčoval jen sám sebe, nýbrž spoustu lidí kolem. To všechno činil jen do chvíle, kdy si uvědomil, že už žije výhradně ve světě superlativů a že je v něm tak trochu sám... a trochu jako vězeň. A proto se rozhodl, že musí něco podniknout z vlastní iniciativy, nikoli ve stínu otce, jeho paměti a údajné dokonalosti a velkoleposti. Umínil si, že přeplave Dunaj. Ovšem ani to nebyl originální nápad. Anebo že by mu to už tak nevadilo...? Zní vám to nějak povědomě? Ano, je to tak trochu jako v Truffautových filmech, které Szabó charakterizuje jako „douce" - tento přívlastek se hodí i ke snímku, o němž mluvíme. A také k režisérovu předchozímu titulu Čas snění, jenž do jisté míry vypravuje podobný příběh. Ovšem film Otec má vyšší ambice: v něm se totiž subjektivní exkurze do osobní a rodinné minulosti prolínají s retrospektivou dvaceti let maďarských dějin, a sice od počátku 40. až na začátek 60. let 20. století. „Tvrdohlavost" hlavní postavy ohledně idealizování vlastního otce je prezentována vlídným a chápavým autorským humorem a po stránce stylové pomocí poněkud surrealistických sekvencí, popisujících chlapcovy naivně vymyšlené (a později mladíkovy) představy o dokonalosti a všestrannosti otce. Pozoruhodná v tomto smyslu je například sekvence, v níž otec provádí těžkou chirurgickou operaci, což jako bývalý partyzán musel určitě zvládnout, anebo scéna, během níž koordinuje, či dokonce osobně znovuzavádí první tramvaj do poválečné Budapešti. (S touto sekvencí - ovšem v mnohem komplexnější, promyšlenější a rozšířenější podobě - se znovu setkáme za deset let, a sice ve výborných Szabóových Budapešťských povídkách, věnovaných mimo jiné i klasickému symbolu městské civilizace, kterým je právě tramvaj.) Stejně jako Čas snění je také Otec o rozčarování a rezignaci, a přitom o iniciaci - o iniciaci do našedlého a zplihlého půvabu všednosti, ke „kompromisům" nutným k tomu, abychom vůbec přežili. A shodně jako v předchozím Szabóově díle, kdy „čas snění" ustupuje „času skutečnosti", vlídný autorský humor čím dál tím víc prostupuje pocit (specificky maďarský i univerzální) melancholie dospělého muže, který konečně akceptoval sám sebe. Mircea Dan Duta (25.07.2012)

Otec je velice osobní a intimní film, kterým se zřejmě Szabó vypořádával z vlastní minulosti. Vztah filmu k realitě a skutečným událostem je podtrhován scénami připomínajícími výpovědi v dokumentárních filmech i zařazením skutečných archivních materiálů (pochodující vojska, zdevastovaná Varšava). Charakter osobní zpovědi je posilován i subjektivizujícími prvky: point-of-view záběry, snovými scénami se zpomalenými záběry, a také sekvencemi, ve kterých sledujeme idealizované představy hlavního dětského hrdiny. Ty mají podobu hollywoodských kriminálních filmů a gangsterek. Kouzlu filmu hodně přidává výtečná kamera Sándora Sáry. (20.02.2012)

Svěží film jednoho z největších klasiků maďarské kinematografie – Istvána Szabó. Apa vypráví o zdevastovaném Maďarsku po válce, o generaci dětí bez otce. A právě osud jednoho takového chlapce sledujeme. Takó si svého otce jako malý kluk velmi idealizuje a postupem času zjišťuje, že otec nebyl takový, jakého si ho jako dítě vysnil (a to doslova – ve filmu najdeme mnoho snových sekvencí). Na filmu mě kromě hrátek s časoprostorem zaujala práce s kamerou (POV, nájezdy, dialog u stolu, záběry zdevastovaného města) a hudbou, která společně s komediálními prvky přináší svěží vánek do této intimní zpovědi jedné generace. [KINEMATOGRAFIE MAĎARSKA] (02.11.2016)