Mefisto

Přiznávám, že mi nedělá radost, když je mrtvolné scénické schéma zatahováno i do filmu (neplatí pro Kurosawu a drobné výjimky), protože právě on je jediným médiem, jehož dynamickým výrazivem jsem schopen divadlo akceptovat a dokonce si ho i užít. Jistě proto nepřekvapí, že mé hodnocení neodráží formální aspekt snímku, kterému by vpravdě neuškodilo, kdyby se Szabó častěji zřekl své prkenné masky Rozvláčnosti a rozproudil pozvolna tuhnoucí krev v žilách divákových (tak jako s hravou sekvencí "převleků" nebo s geniálním zakončením do mrtvolky na betonově odosobněném a pustém stadionu), ale odměňuje zejména fantastickou procházku zákoutími duše, košatou látku na nerušené přemýšlení a herecký koncert Herr Brandauera, jehož výrazový rejstřík je stejně nevyzpytatelný jako měňavá podoba chameleona. Poznámka na okraj: Poněmčení dabingem nevyšlo tvůrcům zcela ideálně a vytrhává z dění. 4,5* (14.11.2008)

Film, jímž István Szabó proslavil po celém světě nejen sebe, ale i celou maďarskou kinematografii. Snímek inspirován stejnojmenným románem Klause Manna vypráví o vzestupu a následném morálním pádu herce Hendrika Höfgena, kterého vynikajícím způsobem ztvárnil rakouský herec Klaus Maria Brandauer. Höfgenovou životní rolí se stává postava Mefista, později se ale upíše skutečnému ďáblovi, nacismu. Přesto Höfgen sám sebe neustále ospravedlňuje: "Ich bin doch nur ein Schauspieler." Film je první částí historické trilogie, také známé jako brandauerovská. (11.02.2007)

Film o subjektivní morální odpovědnosti ve velkém, objektivním dějinném procesu. Herec Henrik Höfgen se skrývá za svou divadelní masku se kterou chce proplout dějinami. Osudová role Mefista jej ale vrhá do náruče ďábelských nacistických struktur, ze kterých není úniku. Divadelní herecká exaltovanost splývá s reálným "divadlem" nacistického teroru, Höfgen je od jisté chvíle nenávratně ztracen (viz věta ministerského předsedy - "Učím se od vás."). První spolupráce režiséra Szabóa s K.M. Brandauerem, který podává nezapomenutelný výkon. Jako elitní divadelní herec suverénně prezentuje svou výraznou postavu v díle, které je divadlem zřetelně ovlivněno i formálně (málo postav, málo velkých celků a dynamických záběrů, řada dlouhých monologů hlavního hrdiny...). (02.06.2006)

Film, na kterém mě více než téma upoutal výkon K. M. Brandauera, který se to děje opravdu vžil. Další herci jsou také dobří, ale on je prostě převyšuje. Příběh muže, který ve 30. letech tančil, jak ostatní pískali, mi moc neřiká, ale podané je to opravdu skvěle, ale ten konec byl pro mě opravdu zklamáním. Čekal jsem víc než jednu větu. (17.10.2009)

Zrcadlení Klause Manna, syna Thomase Manna, na téma Gustafa Gründgense (1899-1963). V románu a posléze ve filmu je formováno jako vzestup Hendrika Höfgena skrze provinční koketování s levicí v Hamburku, zlomené ovšem záhy společně s růstem kariéry v Berlíně a proměněné v poklonkování pravici. Klaus Maria Brandauer tradičně prožívá naplno všechny vrcholy své postavy. Jako ambiciózní herec zabředává do divadelní předválečné atmosféry, do toho neopakovatelného světa, který byl tak surově zničen. Tato zkáza pak ruku v ruce způsobí vzestup a pád mnoha takových Hendriků, kteří si ani během těch pár let nevšimli, že budoucnost pro ně může být už jenom horší. Co je ale zdaleka nejzajímavější, je zachycení ve vedlejší linii příběhu německé černošky, což skutečně ve filmech z meziválečné doby nebývá zvykem. (05.01.2012)