Mefisto

Tuším, že Hendrik (Klaus Maria Brandauer) měl jasno ve třech věcech, předně se oženil s divadlem a nehodlal se své práce vzdát, pak chtěl přežít, ono s kulkou v hlavě se poměrně dost obtížně zkouší nové představení, no a věděl, že nechce opustit svou rodnou hroudu a mateřský jazyk... Co netuším, je, má-li to kloudné řešení bez znalosti událostí a dalšího vývoje, mně se totiž z pohodlí mého gauče v obýváku a utrpěným dějepisným vzděláním nechce ani za mák soudit... (08.11.2020)

Přiznávám, že mi nedělá radost, když je mrtvolné scénické schéma zatahováno i do filmu (neplatí pro Kurosawu a drobné výjimky), protože právě on je jediným médiem, jehož dynamickým výrazivem jsem schopen divadlo akceptovat a dokonce si ho i užít. Jistě proto nepřekvapí, že mé hodnocení neodráží formální aspekt snímku, kterému by vpravdě neuškodilo, kdyby se Szabó častěji zřekl své prkenné masky Rozvláčnosti a rozproudil pozvolna tuhnoucí krev v žilách divákových (tak jako s hravou sekvencí "převleků" nebo s geniálním zakončením do mrtvolky na betonově odosobněném a pustém stadionu), ale odměňuje zejména fantastickou procházku zákoutími duše, košatou látku na nerušené přemýšlení a herecký koncert Herr Brandauera, jehož výrazový rejstřík je stejně nevyzpytatelný jako měňavá podoba chameleona. Poznámka na okraj: Poněmčení dabingem nevyšlo tvůrcům zcela ideálně a vytrhává z dění. 4,5* (14.11.2008)

U Mefista může leckoho odradit už jenom délka, ale ten, kdo se odhodlá, se rozhodně nebude nudit. Každá scéna má velmi silnou atmosféru a nedá se v ní najít vteřina navíc. Nosným prvkem filmu je však rozhodně představitel hlavní role, Klaus Maria Brandauer, který bez nejmenších potíží zvládá rozpolcenou roli, jež upadá stále hlouběji do osidel moci, se kterou nesouhlasí. (15.03.2009)

S ďáblem se nedá smlouvat. 1) Předlouhý film přecpaný divadelními monology je zřejmě určen divákům, kteří se chtějí v klidu zamyslet nad polopaticky podanými příměry a pravdami o paralelách divadla a theatra mundi._____ 2) Herci, dramatikovi a homosexuálovi Klausu Mannovi posloužil pro napsání částečně autobiografického příběhu jeho pravděpodobný milenec, herec Gustaf Grundgens. Tento pruský státní rada za nacistů pomáhá po válce obnovovat divadelní život v sovětské (!) zóně, aby posléze přeběhl do západního Německa, kde hladce naváže na předválečnou slávu. Inu, divadlo mě potřebuje a každý režim potřebuje divadlo._____ 3) Třiačtyřicetiletý režisér István Szabó natočil podle knihy třicetiletého spisovatele oskarový film, který ovšem navzdory několika výpravnějším scénám svým důrazem na text, vyprávěním do kamery a absencí akce připomíná spíše televizní inscenaci. První hodinu filmu bych klidně postrádal i s její ukecaností a vážným rozebíráním trivialit._____ 4) Přesvědčivého Goringa (Rolf Hoppe, král z Tří oříšků pro Popelku) i ostatní herce doslova válcuje svým obrovským hereckým nasazením Rakušan Klaus Maria Brandauer (titulní role), jehož fantastický herecký výkon se, přinejmenším v mých očích, rozhodujícím způsobem podílí na vyznění jinak dost nevýrazného filmu. (30.09.2009)

Příběh herce Hendrika Hofgena, který je ochotný úspěchu a divadlu (i mimo scénu hraje part, který ho zpočátku i baví, byť si uvědomuje a později ho děsí jeho směr ) podřídit vše, a to dokonce i morální zásady a svobodu. Hofgena ale nemůžu tak lehce odsoudit. Sice se zbavuje svých rasově nevyhovujících přátel, ale na stranu druhou mu není lhostejný jejich další osud. Možná, že umění skutečně přechovává vyšší hodnoty a nehledě na politický systém je zprostředkovává lidem. Možná skutečně nemůžeme všichni emigrovat, protože země by zůstala prázdná. Možná skutečně nemůžeme být každý hrdinou. Byť právě apatie je to, co nejen totalitním režimům tak nahrává. (24.10.2008)