Pořád jsem to já

„Záblesky vzpomínek v bouřce se míhají, mozkožrout hladový vědomí spásá, v sítu se myšlenky udržet nedají, ve složce s motýlkem zhouba či spása?“ Až si jednou paní Zubatá bude brousit kosu u mé postele, řeknu jí: „Jen máchni, kmotřičko. Prožil jsem dobrý život a vše krásné si pamatuji.“ Aspoň doufám, že to tak bude. Protože Alzheimer je strašák největší. Vědomí poničené demencí a z mozku už jen kaleidoskop. Plný střípků vytvářejících náhodné obrazce. Nemocný ztrácí věci, jména, tváře a nakonec i sám sebe. Se strachem ze smrti se člověk vyrovná díky svým dětem a vnoučatům, ale plíživá ztráta vlastní identity, kdy člověk už nepozná ani své děti, to je děsivé. Jako bys vše důležité, všechny životní zážitky a tváře svých nejbližších nakreslil do písku na pláži... a vlny přílivu ti to začaly mazat. V sugestivním majstrštyku Anthony Hopkinse Otec jsme naskočili do již pokročilé fáze, přímo do hlavy dědečka s Alzheimerem a vše vidíme jeho očima, jak se svět okolo něho začíná chovat divně a přestává dávat smysl. Still Alice má sice hollywoodsky zprasený konec [prý: „O lásce,“ místo nějaké příhodnější odpovědi, např.: „Včera lépe jahoda.“], ale zato má nejmrazivější scénu, jakou jsem kdy viděl. Čtení vzkazu ze složky označené modrým motýlem a marné pokusy postupovat dle instrukcí té neznámé hodné paní, co na mě mluví a někoho důvěrně známého mi připomíná. Že by moje dcera? Zasloužených pět bodů v testu MMSE kognitivních a scenáristických funkcí. (17.08.2024)

J. Moore to zahrála výborně. Škoda, že scénář byl navzdory proklamacím jedním velkým klišé, melodramatickým konstruktem toho, jak logicky uvažující mysl bod za bodem předkládá schéma úpadku osobnosti, aniž by ho skutečně sledovala v plné trýzni, ať už zevnitř, anebo aspoň poctivě zvenčí. *** Tak se nám Alice jednou počůrá, hned v půlce, aby bylo jasno, že jistá degradace pokračuje, a pak už to nikdy neuvidíme, jako by se to nedělo. A tak je to se vším. Jen si tak jemnocitně, decentně vypočítáme v dramatickém oblouku, co všechno (ale ve skutečnosti ani zdaleka ne všechno, ani polovinu, a už vůbec ne tu horší - a především, aniž by se to dohromady v čase exponenciálně umocňovalo) takový úpadek osobnosti obnáší, a to pěkně příjemně, v kruhu chápavých a skvělých a milujících rodinných příslušníků, v prostředí, kde je navíc bohatě peněz, aby se zaplatil veškerý luxus a nebyl vidět a cítit ani stín z celé nezbytné škály ponížení, hanby, viny, vzteku, skutečně doléhavé tíhy, která takové případy pokaždé provází, bez ohledu na to, jak je kolikrát neopodstatněná. *** Pro ty, kteří nechtějí mlsat rozpustné smetanové melodrama s oříškovou příchutí, doporučuji jiný snímek, brilantní, neúhybný, věrně krutý i krásný, a právě proto i o to jímavější, oč reálnější (byť nakonec s fantaskně surreálnou odměnou): Hannekeho zatím poslední a snad dokonce i jeho vrcholný film Amour (2o12), byť tohle se mezi jeho posledními díly rozhoduje nesnadno (Bílá stuha a Čas vlků jako by s Láskou tvořily uhrančivý triptych, diamantový vrch). (31.03.2015)

Asi většina z nás už je otrávená ze všech dojemných filmů o skvělých lidech postižených hroznými nemocemi. Still Alice ale jednoznačně patří k tomu lepšímu a nepříliš vyděračskému. Julianne Moore je výborná (nikoliv však oscarová) a sebelítostivost zvládá s prstem v nose. No a ano. Kristen Stewart. Nestydím se za to. 7/10 (29.12.2015)

Vděčné téma z ranku malých lidských tragédií, tentokrát o rozpadu osobnosti. Obsahuje několik užitečných rad, které je dobré si zapamatovat dřív, než se Alzheimer zeptá na naše vzpomínky, můžeme si alespoň na krátký čas namlouvat, že projevy plíživé nemoci lze oddálit, ne však přelstít, on je tím, kdo určuje chaotická pravidla přesto, že se nemůže pochlubit diplomem z věhlasné univerzity... Ani přes silný motiv se necítím hlouběji zasažená, možná pro dokonalé pozadí v roli předskokana, možná pro konejšivé dárkové balení ztráty lidské důstojnosti. Mnohem silnější zážitek z Písně pro Martina tak pro mě zůstává nepřekonán. Trefně se i za mě vyjádřil dzberry. (17.02.2015)

Jeden z těch filmů, k němuž není co říct, neboť slova jsou málo a nedostatečná. Obsazením i herecky velmi zajímavé, dějově pohlcující. Scény po otevření složky Butterfly mě naprosto rozsekaly... Možná to k ní samotné není moc lichotivé, ale Julianne Moore patří k těm ženám, které čím starší, tím lepší (v mnoha ohledech). (23.03.2020)