Pořád jsem to já

V hlavní roli Alzheimer, nuda a přesvědčení tvůrců, že tahle (dědičná) nemoc vám připraví nezapomenutelné chvíle v kruhu rodinném. Bylo to ve své podstatě tak idealisticky hloupě napasované před diváka, že jsem nad tím pičoidním scénářem žasnul. Profesorka lingvistiky Alice Howland, kterou hraje taková ta ryšavá herečka...no ta, co hrála...v tom filmu s tím....no s tím, jak hrál v tom filmu s tou... která tady taky hraje...no ta, jak hrála tu upírku...no přece...do kurvy zelené... no ta... Do piči, já si nevzpomenu, tak třeba později se mně vrátí pamět. No a hlavní hrdince se už s jistotou nevrátí. Alice měla pozoruhodnou kariéru, spokojené manželství a tři dospělé a hlavně zdravé děti. Přišla však krutá rána osudu. Po neodeznívajících potížích s výpadky paměti, jí bylo diagnostikováno předčasné stádium zákeřné Alzheimerovy choroby. Její zdravotní stav se rapidně zhoršoval a paradoxně to její rodinu stále víc tmelilo. Její muž ji neupravenou, zmatenou a pomočenou zřejmě shledával stále více sexy, protože jinak si neumím dost dobře vysvětlit, proč Alec Baldwin, který ho ztvárnil, neutekl k nějaké krásce. Zkrátka v tom filmu nevznikl jediný rodinný konflikt, jediná vyhrocená situace nebo hádka, prostě nic, co by film udělalo životným a hlavně věrohodným. A to mně nepovídejte, že by se za celou dobu nenašel rodinný příslušník, kterého by ta nemoc, respektive situace spojená s ní, nějakým způsobem neiritovala. Tomu prostě nevěřím. Film je zcela prostý nějakého vrcholu. Jede v jedné přímce, po polovině to začalo parádně nudit. Kdyby se film zaměřil na okamžiky, kdy je pacientka vystavena nedůstojnému vyznění své postavy, a musí třeba čelit nepochopení, nebo posměchu, ale nic z toho, i když by to film jistě ozvláštnilo a vytáhlo z fádnosti navzdory neotřelému námětu. Film se tedy v nevzrušivém, utahaném tempu dokodrcal do nezdárného konce. Nebyl jsem ušetřen ani nelogických až hloupých scén, které byly hodně mimo mísu. Postižená si dokonce vzpomene, že v době, kdy jí ještě neodumřely všechny neurony, tak si sobě nahrála video vzkaz, na který si k mému překvapení bezpečně vzpomněla, že ho má uložený v compu, a dokonce trefila i tu správnou složku(!). Páni scenáristé, neměla ta žena náhodou trpět Alzheimerem?! No byly to mučivé chvilky s tímto nedramatickým, nudným a dementním filmem, to vám povím. Dorazily to maximálně stupidní a v ničem nezajímavé dialogy. Casting snesl velmi přísné měřítko. Kristen Stewart ukázala stránku svého zajímavého herectví. Přitaživou Kate Bosworth bych vymrdal i do těch jejích odstátých uší, jak mě rajcovala. A hlavně ta ženština v hlavní roli by si zasloužila takovou tu cenu, co je plešatá..no toho přece...už vím ...Pulitzera! A vida, vzpomněl jsem si i na jméno té herečky v hlavní roli.Takže, Megan Fox, moc ti ten rezavý přeliv nesedl, ale hrála jsi báječně. Film líčil hlavní hrdinku asi tak, jako když se natočí příběh o alkoholikovi, a ani jednou ho neuvidíte opilého. Zbytečné, rozvleklé nic. 20% (03.01.2015)

čím víc máte, tím víc ztratíte...bez ohledu na to, že jde jen o moudrost a znalosti. Šílená nemoc, kterou jsem měl možnost sledovat v přímém přenosu u jedné babičky, je tak strašná, že jsem ještě pár hodin po shlédnutí filmu jen tupě čuměl a opakoval si malou násobilku, abych si udržel alespoň status průměrného Čecha (04.01.2015)

Vděčné téma z ranku malých lidských tragédií, tentokrát o rozpadu osobnosti. Obsahuje několik užitečných rad, které je dobré si zapamatovat dřív, než se Alzheimer zeptá na naše vzpomínky, můžeme si alespoň na krátký čas namlouvat, že projevy plíživé nemoci lze oddálit, ne však přelstít, on je tím, kdo určuje chaotická pravidla přesto, že se nemůže pochlubit diplomem z věhlasné univerzity... Ani přes silný motiv se necítím hlouběji zasažená, možná pro dokonalé pozadí v roli předskokana, možná pro konejšivé dárkové balení ztráty lidské důstojnosti. Mnohem silnější zážitek z Písně pro Martina tak pro mě zůstává nepřekonán. Trefně se i za mě vyjádřil dzberry. (17.02.2015)

Je sice fajn, že s nadějí to film nijak moc nepřehání a celý působí jak posledních 20 minut Benjamina Buttona, ale vážně jsem viděl scénu, ve které Julianne Moore přednáší odvážně lidem o své nemoci, do toho teskně hraje klavír a poslouchající si s hrdými úsměvy otírají slzy při potlesku ve stoje? Vzal bych to asi na milost, ale tenhle rok šla do českých kin i Slepá. (06.08.2015)

I přes svoje hodnocení mám spíš výhrady. Všichni tady píšeme o Julianne Moore, jako by její výkon převzal vlastnosti Alzheimera a my kvůli tomu zapomněli na všechno ostatní. No jo, jenže co bylo to ostatní? Zvládne někdo komentář bez slov smutný, silný, nespravedlivý nebo ze života? Nemám rád, když mi někdo říká, že život je občas buď jen bílý anebo celý černý. I kdyby to vážně byla pravda, já chci víc barviček. Samozřejmě je to ale kvalitní drámo, které vřele doporučuji všem, kteří se úspěšně léčí z deprese a nelíbí se jim to. P.S: Až se mě někdy někdo zeptá, jestli náhodou nevím, co je to kontrast, tak mu řeknu, ať si pustí tenhle film a pozorně v něm sleduje Julianne Moore s Kristen Stewart. (20.04.2015)