Pořád jsem to já

Hezké a přirozeně lidské, bez sentimentálních srdceryvných výlevů a extrémně vykalkulovaných zvratů. Julianne Moore hraje skvěle a táhne celý příběh výhradně na svých bedrech tak suverénně, že si skoro ani neuvědomujeme, jak všední a neoriginální filmařinu vlastně sledujeme. Aneb další z oscarové líhně projektů fungujících na bázi "Máš-li srdce, sleduj, inspiruj se a miluj mě" :)) 70% (26.11.2015)

Kdo má s Alzheimerem zkušenosti, bude Still Alice vnímat citlivěji, než divák, který s touto zákeřnou chorobou do kontaktu nepřišel. Ale i pro "obyčejné" lidi se samozřejmě jedná o zatraceně silný film, který dokáže zasáhnout na tom pravém místě. A není to jen námětem, ale především oscarovým výkonem Julianne Moore. Ta její postupná proměna ze silné ženy do uzlíčku nervů, stíhaného čím dál tím intenzivnější ztrátou paměti, byla fantastická. Pochvalu zaslouží i zbytek castingu, přičemž z vedlejších rolí vyniká nejvíce Kristen Stewart, která se pomalu ale jistě zbavuje nálepky tvajlajtovského ksichtíku. 85% (09.12.2014)

Nejsem velký fanoušek Julianne Moore, ale musím uznat, že to zahrála vskutku dobře a velmi věrohodně. Film jako takový se mi docela líbil (ruku na srdce, zaujalo mě to a přišlo mi to mnohem silnější, než většina filmů nominovaných na Oscara za nejlepší film). Filmů na podobné téma moc není, takže je to zároveň i neokoukané. Kromě Julianne Moore má film navíc docela příjemné obsazení vedlejších rolí (Kristen Stewart a Alec Baldwin). Za mě slušné 4* (02.02.2015)

Kdo si nepřizná, jak osvobozující je si čas od času s Hollywoodem na férovku zabulet, lže sám sobě do kapsy. Vlastně si z toho moc nepamatuju, páč sem docela často viděl rozmazaný prdlačky. Oscar schválenej! A distributoři ať se příště laskavě plácnou přes kapsu: nerozdávat před nemocnou Julianne u sálu zdarma kapesníky rovná se zvěrstvu toho největšího kalibru! (17.05.2015)

Když jsem si přečetla pár slůvek o Richardu Glatzerovi a následně viděla boj úspěšné ženy Alice s diagnózou, kterou bych nikomu nepřála, tak mě zasáhl hlouběji, než bych předpokládala. Jaké to musí být, když se člověk dozví, že trpí něčím tak strašným? Jaké to je, pozorovat zpočátku všechny ty symtomy, které k této diagnóze patří? Jullianne zahrála Alici neskutečně přesvědčivě. Znala jsem jednu ženu, která touto nemocí trpěla a sledovala s odstupem času postupný rozklad takové osoby. Je to skutečně strašné a myslím, že je chvályhodné, že tady to utnuli tvůrci v pravý čas. Tady jsem se o dceři, která se o ní ke konci starala, tolik nedozvěděla, neměla jsem možnost vidět jí do mysli a jak to působí i na její fyzickou stránku osobnosti, když pominu jen ten obrovský psychický tlak. Já osobně obdivuji dceru, která se o svojí maminku starala až do její smrti, protože film zdaleka neobsahoval vše, co tato nemoc obnáší. Ano, takových lidí s touto nemocí je mezi námi víc a je to mimo jiné, tak trochu apelace na naši empatii a obdiv té neskutečně velké trpělivosti těch, kteří se o takové lidi starají a nebo s takovými lidmi přicházejí byť jen na chvíli do styku. Za Jullianne a Richarda jdu určitě nahoru. (10.12.2014)