Blind
Blind
Blind
Slepá
Režie:
Eskil VogtScénář:
Eskil VogtKamera:
Thimios BakatakisHudba:
Henk HofstedeHrají:
Ellen Dorrit Petersen, Henrik Rafaelsen, Vera Vitali, Marius Kolbenstvedt, Stella Kvam Young, Isak Nikolai Møller, Jacob Young, Nikolai Butenschøn (více)Obsahy(2)
Po náhlé ztrátě zraku objevuje Ingrid nová zákoutí vlastní představivosti. Láska, touha i obavy se v nich zhmotňují s intenzitou, která si v ničem nezadá s vnějším světem. Kde je hranice mezi fantazií a realitou? Dráždivá sonda do vnitřního světa slepé ženy překvapuje bohatou vizualitou i absurdním humorem. (Aerofilms)
Videa (1)
Recenze (72)
Vogtova režisérska prvotina síce nebola najhoršia, ale asi by mal ostať len u písania scenárov. Snímok krásne zapadne do severskej kinematografie svojim typicky chladným filtrom farieb a aj celkovým technickým prevedením, samotná réžia ma však moc neoslnila. Miestami som mal už z toho, hlavne ku koncu, v hlave riadny bordel a to aj napriek tomu, že prelínanie fikcie s realitou mám veľmi rád. V tomto prípade mi však táto koncepcia akosi nesadla - zbytočne zmätočné. Je to škoda, pretože príbehová kostra s ústrednou myšlienkou a pointou boli vynikajúce, niečo, čo donúti diváka popremýšľať. Preto aj keď nie som nadšený, sklamaný určite nie som, len som čakal viac. 69/100 ()
Doslova hra na slepú babu. Ďalej hra na ťažký art, Slepá je ale vo svojej podstate skôr psychologickým filmom, inak by ani nedávala zmysel. Komplikované puzzle, ktoré si však môžete vysvetliť jedným argumentom a nemusíte potom nič riešiť, ak nechcete. Bola by to ale škoda. Pre mňa bol práve náhľad do psychiky hlavnej postavy to najzaujímavejšie na filme, jeho premyslená štruktúra a jej rozplietavanie, respektíve skladanie mi až taký extra katarzný zážitok neprinieslo. Veľký podiel na tom má však hlavná postava, ktorá mi bola až príliš nesympatická. Jej alter ego vo fantázii detto. O chlapoch ani nehovoriac :). Film asi treba zhliadnuť dvakrát, na utriedenie myšlienok a vytvorenie podchytenejších analýz videného. Potom to bude bezpochyby kvôli radosti z hry za 80%. ()
Možná menší spoilery. Ani ne tak drama o slepotě, jako hravá esej o nespolehlivém vypravěčství. Ingrid používá vymýšlení příběhů jako trenažéru či terapeutické pomůcky pro opětovné navázání kontaktu se světem a k získání ztracené sebedůvěry. Do svých postav si promítá vlastní pocity, obavy a tužby. Einarův voyeurismus, při němž se dívá, ale není vidět, je převrácením situace Ingrid, která se nedívá, ale je/chtěla by být vidět (viz scéna z plakátu nebo poslední scéna filmu). Na postavě Elin si vypravěčka zase může vyzkoušet, jaké by to bylo být matkou. Hranice mezi imaginárním a skutečným světem se začne bortit, když se dalším aktérem příběhů stane Morten, na jehož fikční reprezentaci se Ingrid mstí za to, čeho se manžel dopustil (ale možná také ne). Výrazně subjektivizované vyprávění bez záruky, že to, co vidíme, není jen Ingridina verze reality, nám znemožňuje lépe poznat (resp. vidět) skutečnost. Stejně nespolehlivá je ovšem percepce vidoucího člověka, který svou kognitivní mapu vytváří na základě přímých vizuálních podnětů (vždy jde o individuální konstrukci mozku). Tím, že nás nutí neustále přehodnocovat pravdivost viděného, upozorňuje nás film na esenciální nespolehlivost vizuálního vnímání a nezobecnitelnost vizuální představivosti. Aneb, jak se dozvíme v úvodu každé učebnice lingvistiky i v prvních záběrech Slepé, když se řekne „pes“, pro každého půjde o jiného psa. Film nutnou zprostředkovanost reality tematizuje nerespektováním zavedených stylistických postupů (nenavazující záběry, skoky přes osu, rušivá práce se světlem, odmítání figury záběr/protizáběr) a zároveň stále v návaznosti na hrdinčin hendikep. Slepota tak není pouhý cynicky využitý „gimmick“. Vede nás k reflexi vlastního vidění a aktivnímu dotváření chybějících vizuálních vodítek. Díky zapojení do hry můžeme alespoň přibližně spoluprožít to, čím si protagonistka prochází, a následně třeba začít více využívat vlastní imaginace. Je to právě možnost „vidět“ (vytvořit si) svět takový, jaký by chtěla, která Ingrid osvobodí a navrátí jí víru v sebe samu a ve své schopnosti (za zásadní pro pochopení změny v jejím postoji považuji převedení vtipu o černochovi na kole do reality). 85% ()
Slepou jsem dokoukala až napotřetí, dvakrát jsem jí vypla hned v začátku, protože jsem poznala, že to bude film, který bude vyžadovat stoprocentní soustředěnost a v ty dny jsem na to neměla náladu. Co jsem ale netušila bylo to, že ať se bude soustředit sebevíc, stejně pro mě film zůstane nepochopen. Myšlenka filmu není ani tak slepota hlavní hrdinky, ale hlavně abysme se my jako diváci ve filmu cítili ztracení - slepí.. Některé efekty jsou skvělé, najde se tady i pár humorných scén ( např. scéna v tramvaji), ale stejně se ani na konci nedozvíme, co byla realita a co se odehrávalo jen v představách (notebooku) hlavní hrdinky. Obávám se, že by to ani druhá projekce nespravila. Myslím totiž, že to byl záměr. A já dávám přednost přece jen trochu jasnějším filmům s vysvětlením. Nedívalo se mi na to špatně, ale chvilkama jsem se nudila. Myslím, že průměrné hodnocení je proto tak akorát. ()
Jen chvíli trvá, než se v slepotě rozkoukáte, film si Vás rafinovaně vede citlivým dávkováním, přivodí Vám celou řadu interpretačních prožitků, než Vás nechá naplno přistoupit na tu hru a pak už si ji po krátký zbytek času užívat, místy za výbuchů úlevného smíchu, místy s mrazivým trnutím, nebo dokonce s něhou a dojetím, když si uvědomíte, že to je opravdu cesta, že to úplně vážně funguje. ***** Pochopit, že hlavním problémem, s ním se hrdinka vypořádává, není slepota, chvíli trvá. Dalším krokem je pochopit, že slepota vůbec není problémem, se kterým se hrdinka vypořádává. Že slepota byla do jejího světa naopak zakomponovaná tak snadno a rychle, že se jí stává nevyčerpatelně kreativním, záživným a místy až krutě zábavným nástrojem, jak se vypořádat nejprve se svou osobní krizí, a posléze a především i s krizí manželskou a nechutí k životu vůbec. To je fenomenálně odvážné myšlenkové salto, přímo mortale pro vražedně zaběhaná paradigmata příběhů o chudácích slepcích, o slepotou "postižených" lidech, které je nutné udělat, abyste si film užili, abyste ho docenili. Neboť pro tuhle chytrou ženskou je slepota dar z nebes, vytržení ze zaběhanosti a nezáživnosti všude kolem sebe zřené reality, dar, kterým se rozhodne transformovat, zkultivovat a zhodnotit jak život vlastní, tak i docenit možnosti života jako takové a radikálně proměnit svůj původně trpný vztah k jeho zvoucí, lákavé matérii. ***** Jakmile vám přestane v rozhledu překážet to obyčejné a známé, to, co vidíte, protože to očekáváte a všichni kolem zřetelně dělají, můžete v sobě objevit smysl pro zajímavější, spletitější variace reality. Když zhasnete v prázdném pokoji, najednou může být plný hrozeb nebo příslibů nebo obecněji nových možností. Až iracionálně hladce to funguje, musíte rozsvítit, abyste se těch zneklidňujících představ zbavili. Ale jste-li v jejich světě "uvězněni" nadobro, dá se to otočit ve vlastní prospěch, v duševní ozdravění. Máte nové možnosti, jak si vyprávět realitu, jak ji žít, jak si kdykoli odžívat, co je právě potřeba. A možná pak ve tmě vysvitne i cesta, jak díky "hendikepu" zdravěji pokračovat dál. Jak se nenudit - a jak nenudit. A je to ženský film, odvážná pocta fenoménu ženy - pátému elementu, film, v němž se novým, rafinovaným způsobem předvádí a připomíná, že ženská smí a má v životě využít jakýchkoli prostředků a lstí, pokud jedná s otevřeným srdcem, vedena prastarou a ryzí ženskou intuicí, aby se vymanila a osvobodila a mohla dál měnit všechno k lepšímu, zúrodňovat a zúročovat, ozdravovat a krásnět svůj i okolní svět. ***** Chápu, že v distribuční verzi ta poslední, závěrečná věta, která celý koncept prozradí a film do správné koleje usadí i méně vnímavým divákům, řečena být musela. Director's/art film cut by měl být právě o tu půlminutu kratší, končit tím momentem, kdy si ona na dřevěné podlaze svléká džíny mezi slunečními skvrnami. Pak by zůstal vzrušujícně dráždivý, jako byste přišli potmě, odcházeli potmě, a zpátky na denním světle svého všedního života pak nevěděli jistě, čeho jste se to zúčastnili, ale zůstala ve vás vydrážděnost, vlastní touha provokovat a jistá uspokojivá slast. Přitom všem se nesmí zapomenout, že to byl moudrý, vhledový film o tom, jak skrze pochopení a aktivní uchopení neutuchající dráždivosti a slibné nejistoty života najít sebe, a v sobě vnitřní tvořivou rovnováhu a klid. ***** Norská kinematografie se alespoň jedním nekorektně vtipným, stejně řízným jako niterně vnímavým pronikavým dílem vymaňuje ze svojí zbytnělé komfortní zóny. A netřeba zdůrazňovat, ale sluší se podotknout, že řemeslně byl snímek natočen tak, jako by s tím konceptem kamera dýchala, jako by ho milovala, jako by to sama byla zmoudřelá a sebejistá ženská. A filmová hudba, ten obezřele zvolený a načasovaný výběr několika málo písní, byl ďábelsky citlivým počinem. () (méně) (více)
Galerie (13)
Související novinky
Startuje letní přehlídka BEST FILM FEST
Volné seskupení čtyř artových kin v Praze: Atlas, Evald, Lucerna a MAT pořádá od 9. do 15. července tohoto roku BEST FILM FEST, týden nejúspěšnějších a divácky nejnavštěvovanějších filmů první… (více)
Evropa začíná zbrojit na Oscary
Je teprve konec srpna, ale již nyní se filmová studia začínají připravovat na klíčovou sezónu roku, kdy vypouštějí své nejambicóznější snímky (alespoň co se týče kvality) a doufají, že se díky… (více)
Reklama