Jako ty

Svět, jak jsme jej znali, zanikl. Zůstala jen emočně prostá komunita soustředěná do uniformovaného Kolektivu, v němž se chodí do práce, bydlí se v úsporně zařízených bytech, člověk má jisté stravovací návyky, místo konzolových her se za nudných večerů, kterých kvapem přibývá, "paří" unylá skládačka (pozor, tvůrci to nevychytali, i hra, jídlo a jiné, mohou vyvolat emoce) ovšem city, včetně lásky, i veškeré projevy s tím spojené, jsou považovány za nemoc, pro kterou zde mají i svůj název - SOS. A usilovně ve výzkumném středisku na tyto emoční neduhy vyvíjejí lék. Žít v páru je něco nemyslitelného. Plození probíhá bezpečnou formou. V takové komunitě se ocitl i zamilovaný pár Nia a Silas, kteří svoji náklonnost k sobě musí úzkostlivě tajit, aby neskončili v detenčním zařízení, z něhož už není návratu. Jediným řešením je únik na poloostrov, kde je (sexuální) svoboda. Podřízenost totalitnímu režimu, vymývání mozků, dystopie, utopie a Husákova neviditelná přítulnost - to není nic nového. Můžu jmenovat desítku spřízněných filmů (Ostrov, Sexmise, Equilibrium...), z nichž tenhle kousek čerpal střípky a formuloval je tak, aby to působilo originálně. Středobodem vyprávění je mladý milenecký pár, ztvárněný Nicolasem Houltem a Kristen Stewart, který má upoutat největší pozornost. Výprava, prostředí i kostýmy jsou proto koncipovány tak, aby nebyly natolik atraktivní a divák mohl takřka nerušeně sledovat, jak dva milenci se společně smějí, souloží a hledají způsob jak z toho ven. Udivilo mě, že se málem cicmali na veřejnosti, ale nikdo si toho nevšímal. Z filmu nejukne žádná akce, nebylo totiž odkud, vše je značně komorní, atmosféricky tlumené. Nikde přitom nekouká žádné nebezpečí v podobě záporáka, který by šel po dvojici. Děj není dostatečně vyhrocen, dvojici v podstatě nic nehrozí, tím pádem odpadlo i veškeré napětí. Mně toho nevzrušivého děje a unylého konceptu přišlo (na bezmála dvouhodinový film) až moc, takže v součtu s velmi rozvláčným tempem se mně dostalo nudné kopírky, která možná kdesi přechovávala sourodou myšlenku, třeba kterak vzniká abstraktní cit, jasně, to přece není myšlenka, že, takže někde tam bylo cosi sofistikovaného, jenže jaksi nebyla možnost to objevit. Tedy konkrétně mně se to zrovna moc objevovat nechtělo. Film z produkce Ridleyho Scotta nemá v konečném kontextu moc co nabídnout. Zcela postrádá možnost být extra zajímavým, je-li divák soustavně uspáván jeho stereotypně nevrušivým rázem i éterickým hudebním doprovodem. Závěr je nijaký, určitě to bylo celé utnuto předčasně. Kristen Stewart a Nicolas Hoult svoji zakázanou lásku předstírali zdárně, nicméně film mě v žádném ohledu nezaujal. Vše v něm prezentované se už vyskytlo v různých formách zpracování v žánrově spřízněných filmech, které tenhle snímek předešly. 4/10 (13.05.2017)

Orwellovské scifi se nikdy neokouká. Mám toto téma rád a jsem potěšen, že se o něm točí filmy zaměřené na různé diváky. Equals je zase trochu jiný než třeba Dárce, který je pro mladší nebo V jako Vendeta a Equilibrium, které jsou pro akčnější fandy a samozřejmě o dost jiné než základ 1984 nebo Fahrenheit. Tvorbu Draka Doremuse neznám, ale tímhle kouskem mě rozhodně zaujal. Co je na tom především tak povedeného? Je to obsazení! Nicholas Hault je naprosto dokonalý a věřím, že pro tu roli je ten pravý. Kristen Stewart nemám rád. Nelíbí se mi. Nelíbí se mi, jak hraje i jak vypadá. Ovšem tady v tom filmu musím smeknout. Naprosto geniální výkon šitý přesně na tělo. K tomu menší role pro vždy kvalitního Guye Pearce. Určitě je dobré to jednou vidět, ale není to taková strhující podívaná, aby vás to donutilo doporučovat dál a těšit se na den v budoucnu, kdy se na to znovu podíváte. (10.06.2017)

Film, který ve mě uzrál jako dlouho žádný. Věřím, že pro značnou část diváctva budou Equals děsná nuda. Plynou pomalu, nic moc se v nich neděje, půjčují si hodně odjinud, scénáristicky jsou jednodušší než bulharská striptérka a bílý Apple scifi vizuál už dnes také nikoho neohromí. Ústředním motivem filmu je milostný vztah, respektive jeho vznik a to doslova na zelené (v tomto případě bílé) louce. A na mě to vážně fungovalo. Postupné odhalování celé škály emocí, jež se mezi ústřední dvojicí vyvíjely, zachycení zrodu milostných citů od prvních pohledů, přes počáteční nesmělé dotyky až po výbuchy vášně, byla pro mě radost sledovat, a to především díky skvělé kameře a hudbě. Režisér se od svého hlavního motivu a jeho artového ztvárnění nenechává ničím odvádět či rozptylovat, proto nečekejte žádné vedlejší dějové linie, či hlubší nasínění světa, v němž se vše odehrává. Toto je prostš film o vztahu. Komu je to málo, měl by se porozhlédnout jinde. (06.03.2018)

Romance v bílé. Rozhodně intenzivní jiskření mezi hlavními postavami, a to je tak celé. Chvílemi mi to připadalo jako videoklip...všechny ty záběry na rty, ruce, uši, krk....a hodně bílé barvy. Takový přesvícený klip od Calvina Harrise. Takže v pohodě, jenže nic nového mi to nedalo, což je trochu škoda, protože základ byl slibný. I když možná se mi teď víc zapalujou lejtka... *Nicholas je fešák. A ty jeho ruce? Wow! (16.03.2017)

Sterilní svět asexuálních schizoidů, v němž je kopulace, ba pouhý mezilidský dotek, nebezpečnou deviací... Ale navzdory překážkám a hrozbě přísného trestu vzplane mezi jedním chlapcem a dívkou... láska, co jiného. Ehhh... Equals je už od první chvíle bezostyšně neoriginální a tváří se jako variace na spoustu jiných známých knih nebo filmů. "Ale co", říkal jsem si, "tak se mrknu na nějakou obšlehnutou Gattacu..." Houby Gattaca, houby The Island, natož pak třeba knihy 1984 nebo Krásný nový svět. Tahle hloupá, nudná, sentimentální a komerční mizérie, s neuvěřitelně ubohým scénářem (to zdůrazňuju) a ruční kamerou, má k poctivé sci-fi hodně daleko - je to totiž v první řadě rádoby romanťák. Pro mládež, respektive pro tu přitroublou část mládeže. Kvůli tomu taky asi v hlavní ženské roli obsírá unylá a nepříjemně čumící nána Kristen Tvajlajtová. A jestli mi nevěříte a tenhle hnůj si přesto pustíte, pak se připravte, že bude hůř a hůř, a nejhorší ze všeho že bude konec, kterým mohli tvůrci ještě leccos zachránit, ale... škoda slov. Chtěl jsem dát aspoň jednu za zajímavé (japonské) exteriéry, ale to by mě pak mohli bohové nadobro zatratit a já bych namísto v Elysionu skončil v bezedném Tartaru. P. S.: Pod touhle zrůdností je podepsaný stejný scénárista, jako pod slušným Blitz (2011) a vynikajícím Moon (2009), tak to vážně nepobírám.. (04.11.2016)