Hrabě Monte Christo

Když se vysloví jméno Edmond Dantes, každému je okamžitě jasné, o koho se jedná. Hrabě Monte Christo je další z několika známých a legendárních francouzských dobrodružných románů nesčíslněkrát předělaný do filmové i seriálové podoby, který je filmaři přitahován dodnes. Filmová verze z roku 1954-55 je rozdělena do dvou celovečerních dílů a hlavní role se zhostil Jean Marais, který byl v takovýchto historicko dobrodružných filmech jako doma. Mercedes Herreru si zahrála u nás ne zrovna známá Lia Amanda. První díl má podtitul ´Zrada´ a druhý ´Pomsta´. A tím je v podstatě řečeno vše. Režisér Robert Verney tento román sfilmoval už v roce 1943 a to taktéž do dvou celovečerních dílů, avšak spíše v konverzačním kabátě a samozřejmě vlivem doby černobíle. V padesátých letech již měl možnost použít barevný filmový materiál, čehož náležitě využil. Připomínat děj je už dávno nošením dříví do lesa, takže se rovnou podíváme na styl zpracování. Na kostýmní snímek není co vytknout. Doba, kdy se děj odehrává, je i po výpravné stránce uvěřitelná, i když je fakt, že se tvůrci do nějakých složitostí zase až tak moc nehrnuli. Moc neuchvátí ani děj jako takový. Snad každý by očekával výraznou dramatizaci a určité napětí a emoce v rámci intrik, ale bohužel se toho nelze dočkat. Verney se zkrátka držel svého předchozího díla, i když určité scény pojal jinak a lépe, ale celkovému vyznění to stejně moc nepřidalo. Nepomohl tomu ani Marais, který je svou přítomností diváckým tahounem k tomuto snímku. I přes celkovou tříhodinovou stopáž bylo ledasco z románu vynecháno, což lze v rámci hlavní dějové linky o vykonání pomsty pochopitelné, ale právě v rámci tak dlouhé stopáže některá místa prostě vypadají zcela zbytečně chudě. Ne, svým způsobem snímek není zas až tak špatný, jak by mohlo vyniknout. Divácký potenciál má především v jednoduchosti a jednoznačnosti v rámci námětu k pohodovému diváckému odpočinku bez nutnosti na dějem složitě přemýšlet. Dobrodružná klasika, která moc nenadchne, ale pro porovnání s ostatními za shlédnutí určitě stojí. (12.10.2020)

Nejlepší zpracování Dumasova románu, na kterém už čas zanechal stopy, ale pořád svěží dílko, Vynikající Jean Marais v titulní roli, ani zde se však tvůrci nevyvarovali chyb, když opomenuli postavu Danglarse, kterou spojili s postavou Vilforda, též Caderus je nejprve námořníkem na Faraonovi a až poté si koupí hospodu. (15.04.2014)

Jean Marais je neprekonateľný v podobe Grófa Monte Christa. Kto by mohol lepšie poňať túto adaptáciu slávneho Dumasovho románu, ak nie Francúzi. Jeden z mála vydarených pokusov o verné spracovanie jeho knižnej predlohy, ktorý vo mne zanechal veľké množstvo pozitívnych emócii a aj keď sa už film zaraďuje pre pamätníkov, moje srdce si navždy podmanil. (07.07.2019)

Klasické ztvárnění jednoho z nejlepších románů Alexandra Dumase staršího plně postihuje základní romantickodobrodružnou linii stejnojmenné literární předlohy. Asi nejlepší Mareho herecká kreace v celé jeho kariéře se stala ztělesněním ideálu romantického hrdiny bez bázně a hany, který si však za všech okolností zachovává schopnost věcného uvažování a nadhledu. Scény z vězení, tragédie napoleonské Francie, pohyb na hranici tehdejšího polosvěta i podsvětí, k němuž pairové orleánské Francie nemají zase tak daleko, ideál lásky, ale i projev praktického života, to všechno se ve velkém kaledoiskopu střídá v dovedně aranžovaném pásmu scén, strhujícího děje i tajemných kulis. S jistou nadsázkou lze říci, že míra nadčasového prolnutí románu a filmu je plně srovnatelná s proslulými českými adaptacemi Verneových děl z šedesátých až osmdesátých let minulého století. (Osobně si myslím, že by se v tomto případě jednalo o příiš přemrštěnou nadsázku). (01.03.2008)

Kdo v dětství či mládí poctivě nepřečetl, je ochuzen, neb fantazii jedním dechem čtených příběhů Edmonda Dantese a abé Fárii nepřekoná žádný film. Ale pokud se k ní nějaký přiblíží, je to právě tento Cristo s Maraisem. Film na něm stojí i padá, ale v tomto případě tedy stojí pevnýma nohama na zemi. Žádné další zpracování už ve mně nerozechvělo to, co v mládí knížka a posléze velkolepé romantické zpracování. Nyní už z toho trochu dýchá stáří, sentiment, dobové herectví. Moc ušlechtilosti, sentimentu, zrady, falše, zbabělosti, ale stejně je to moje jednička. Poctivé stavby, města, kostýmy. Selky nesou v koších pravý pórek a cibuli. Co se mi líbilo byly balíčky peněz převazované stužkami. Mercedes, Montego, Elba, Napoleon. Zápletka notoricky známá a tak stačí jen se ponořit do děje a uchváceně sledovat drama lásky a zrady, jak nám je před lety vykreslil pan Dumas. Abé Faria důstojný, nezlomný, asketický. Vznešený, pro tyrany nepohodlný. „Má nenávist mi nedovoluje zemřít.“ Krajinky ve filmu jako od Renoira, kamera si hraje s přísvitem a barvami jako impresionisté. Marais se pomstí, spravedlnosti je učiněno zadost, bože díky za taková pohlazení. (27.09.2008)