Ďáblova krása

“Fauste, ubíjíš poslední hodiny svého života. Tvé vědomosti tak tak stačí změřit to, co nevíš. Bezpečně víš pouze to, že beze mě nemůžeš nic. Ale skrze mě víš, že můžeš získat vše… Jenže ty se bojíš. Ty máš strach, Fauste…“ Fauste, celý život jsi zasvětil vědě. Málo jsi užil světský radovánek. Jsi vážený a ctěn, ale také tak velmi sám. Ďábel ti nabízí vše, co může učinit člověka šťastným. Budeš mladý, krásný, moudrý a bohatý. Krásné ženy ti budou ležet u nohou. Stačí tak málo… Podepiš a zaprodej svou duši! Goethův Faust, geniálně stále platný, v elegantním francouzském balení. Šarmantní Mefistofeles Michela Simona, jehož jazyku jen opravdu čistá duše odolá. Jak by mohl odolat Faust, obdařený ďáblem naivní dychtivostí mládí? Zvlášť, když “pravé peklo je zde na zemi, ať je to bída, opuštěnost nebo lidská zloba…“ Fauste, dostáváš možnost zlepšit svět. Člověk je však tvor slabý. Sláva a bohatství vábí… Proč jsi stále nespokojen? “ Co ještě můžeš chtít ty, který jsi mladý, moudrý a bohatý. - Ale to všechno nic není…“ Pochopíš, Fauste, nakonec, co má skutečnou cenu? “Peklo není tak kruté jako lidé, Lucifere, slituj se nade mnou…“ Season Challenge Tour 2015 – týden s největšími francouzskými filmy (10.09.2015)

Priznám sa, že som Clairovskej verzii faustovskej legendy dával štyri hviezdičky s ťažkým srdcom. Na režisérovi, hercoch i ostatných je vidno, že film nerobili žiadni amatéri, ale na druhej strane sa mi zdá, že Clair sa pokúšal do filmu vložiť viac, než bolo únosné. Výsledkom bola istá roztrieštenosť až nezrozumiteľnosť a nevhodný záver. A tak, ako sa mi málo pozdávala režisérska koncepcia filmu, tak sa mi veľmi pozdávali herecké výkony, obzvlášť keď si uvedomíme 70 ročný odstup od vzniku filmu. A počítajú sa aj slabé štyri hviezdičky. (26.10.2018)

Všechna sláva polní kvítí. Tenhle faust císařovsko-pekařského stylu se mi i přes skvělý původní dabing nelíbil. Kdyby do života profesorova zasáhl Mefistofeles toliko dvakrát, a nechal příběh volně plynout, bylo by vše v pořádku. To věčné prolínání mladého se starým, pletení jsoucna a snoví, bylo matoucí, nudné a uspávající. Faust dokoukán asi na po osmé... (07.11.2015)

Přiznávám, že tento pozoruhodný film jsem viděl kdysi opravdu dávno v polozapomenutém cyklu z historie světového filmu, který sám je dnes historií. Konferoval ho filmový historik Alexander Goldscheider pod názvem - za protokolární přesnost neručím - MALÁ SVĚTOVÁ HISTORIE (Malá historie světového filmu). ĎÁBLOVA KRÁSA byla uváděna k připomenutí osobnosti René Claira a nejvíce mě z ní fascinovala elegance provedení, stylem spadající - a současně i přesahující - čtyřicátá léta a s tím i fascinující herec mého dětství a mládí - tragický Gérarde Philipe. Faustovský problém tu byl pojednán s francouzskou noblesou a jemností, i ďábel byl vlastně uhlazený. A Faustovo vítězství - ne tragédie, vítězství kritického myšlení, které dokázalo neztratit kontakt se skutečností a lidstvím, to vlastně bylo vítězství nad temnotou, kterou tehdy zosobňoval nacismus a nacismem prosáklé němectví, které během sedmdesáti let dokázalo v Evropě rozpoutat tři - nebo i čtyři - krvavé války. To, co uvádím, samozřejmě není zcela přesné, ale i dnes zůstávají tyto reminiscence stále živé a zřejmě jsou živější víc, než by si naše současnost byla ochotna připustit. Clairova ĎÁBLOVA KRÁSA dokázala tu dobu a jejího ducha v sobě soustředit v pozoruhodném tvaru, v krystalu, který si i po sebepedantnějších výbrusech zachovává lesk a kvalitu původního tvaru. Bylo by dobré mít opakovaně možnost si tuto zkušenost připomínat i po desetiletích. (02.03.2008)

Tenhle film je podle mě sladkou prohrou. Je elegantní, s výbornou hudbou a kamerou, herci jsou okouzlující - ano, samozřejmě, v čele s Gérardem Philipem, ale ani ostatní nezapadnou. Herecky až ohromující je Gérard Philip a jeho stařecké pohyby v mladém těle, stejně jako starý, nemocný a unavený Michel Simon a jeho proměna ve vitálního chlapíka s ďábelskou jiskrou. Převyprávění faustovského příběhu je křišťálově jednoduché, ale proč ne, je to pohádka a takové můžou být i naivní. Jenomže je to příliš upovídané, příliš polopatistické. Navíc postava Fausta se hlavně ke konci, kterým vše graduje, ztrácí a hlavní hrdinkou se tak stává Markétka. Faust je v tomhle podání nehrdinská postava, která se nechá spíš Ďáblem vláčet, než by se mu výrazněji vzpouzela. /12. 9. 13./ (12.09.2013)