Putovní divadlo

"A odkud pocházíš ty?" ____ Takřka čtyři hodiny trvající formalistický epos, koncipovaný jako mozaikovitá historická antologie mapující mezníky helénské předválečné i poválečné historie, kde není čas na cejbračky v moři, ale jedině na frustraci a zmar. Theo Angelopoulos s nebývalou tvůrčí kompetencí natočil emocionálně působivé komorní drama o hledání domova, stesku po stoickém způsobu života, a ničivých konsekvencích Řecké občanské války, že to až fakticky nemá sebemenší obdoby - sám vím, jak devastující katastrofou pro Řecké obyvatelstvo byl onen konflikt - již od dětství, kdy jsem jezdil do Řecka, znám totiž muže jménem Dimitri, jehož rodiče právě kvůli občanské válce nechali své děti emigrovat do Československa, a on tak své dětství musel strávit v dětském domově v Budkově, nedaleko mých rodných Komárovic - takže předtím, než začnete kydat na imigranty, racionálně se zamyslete nad touto diskutabilní problematikou jako celkem.... Theo se každopádně našel/identicky se ztotožnil se svým sofistikovaným tvůrčím rukopisem - tedy geniální propozicí mizanscény a kompozicí scénografie - jeho rafinované vedení aktérů a jejich důkladná tektonika herecké choreografie přesně na píď je jedním slovem dechberoucí - celý snímek se nehledě na svou čtyřhodinovou stopáž totiž skládá pouze z osmdesáti záběrů! Což nabízí naprosto unikátní pohled na to, s jakou metodikou a elaborací lze percepčně vnímat disponibilitu časoprostoru fikčního mikrosvěta. Angelopoulos zde velmi sugestivní optikou sleduje strasti, viz. geopolitické mezníky, anebo sporadické radosti a optimismus tehdejší doby - viz. lidové veselky a tance. Jednotliví protagonisté nejsou žádnými hrdiny/geroji, ale pouze pozorovatelé, neboli tzv. egregoři a pomyslné figurky pohybující se na gigantické šachovnici dějin - s čímž se pojí zásadní negativum snímku, což jsou právě protagonisté, k nimž si divák kvůli distanční formě nedokáže navázat jakékoliv subjektivní empatie, jelikož Theo zde kašle na vývoj charakterů postav, ale na endogenní dění kolem nich - publikum se navíc nedoví, proč jsou protagonisté právě hlavním terčem všech útrap - jako by se jim ony tragické události děly bez precedentu a odůvodnění - jednoduše náhodně - což je s největší pravděpodobností záměr - třeba jde pouze o režisérovu enigmatickou parafrázi na lidskou hloupost - leč to nikdo neví, můžeme pouze vést nekonečné dohady - posléze tak intuitivně záleží na divácích, jakým způsobem si vezmou danou symboliku k srdci.... To vše je posléze interpretováno prostřednictvím impresionistické kontinuální kamery geniálního Giorga Arvanita na úkor heuristického minimalismu, jehož jediný nasnímaný obraz, který je výhradně saturovaný do bledých tónů a chladných barev, řekne víc než tisíc slov - jelikož v jeho estetické intertextualitě je skryto mnoho symbolismu, metafor a metalingvistiky, na které divák musí kognitivně přijít sám. A já už nemám šajna, co dále bych dodal - progresivní abilita, s jejíž sebejistotou Theo společně s Giorgo Arvanitem vedou kameru prostě nemá obdoby.... Ve výsledným resumé je 'O thiasos' majestátní poctou kočovným divadlům, elegickou alegorií o ztrátě domova a jeho hledání, a cyklickém významu cesty - příběh totiž končí přesně tak jak začal - akorát v jiné časové rovině. Prostě ženiální! Tohle je jednoduše milník řecké kinematografie, který v té neposlední řadě elementárně tvoří epický prolog tzv. 'Historické trilogie'. Scénka s tanečkem na píseň 'Škoda lásky' nezapomenutelná! .... VERDIKT: 8,6 helénských činoher z 10 (26.08.2020) (méně) (více)