Děti ráje

Byl by z toho dobrý seriál. Obrovská stopáž přidává rozhodnutím postav na osudovosti, na druhou stranu stačí sto minut a mé znalosti jejich charakterů již nelze rozšířit. Marcel Carné je každopádně velice citlivý a uvědomělý autor, u něhož paralely divadla a filmu, pantomimy a divadla, herectví němého a mluveného a herectví a života bez opony, nelze brát lehkovážně. (01.04.2013)

Romantická melodráma, možno poetický romantizmus, možno divadelná tragédia, vyberte si. Štylizované herectvo, prestrihy medzi dianím na divadelnej scéne a v realite, divadelnú scénu pripomínajúcu. Osobne ma však príbeh viacerých mužov a jednej ženy, a v podstate tiež niekoľkých žien, za moje romantické srdce nechytil, pričom už sa mi na vlnu podobných filmov naladiť viackrát podarilo. Trojhodinová dĺžka nie je určite ubíjajúca, ale radšej ju trávim pri príbehoch, ktoré vo mne vyvolajú viac vášní a emócií. (10.09.2019)

I přes úžasný dabing pánů Cupáka a Brouska staršího (ten si s rolí Fréderica náramně vyhrál) a plejády dalších (Holý, Kubánková, Adamová, Řanda, Větrovec...) musím konstatovat, že Děti ráje jsou už vybublanou limonádou francouzských bulvárů a kabaretů. Milostné drama mezi dvěma herci a dvěma ženami je r o z t a h a n é do několika desetiletí, přičemž herci nezestárli ani o den, stopáž neopodstatňuje jednoduchý děj, i ta hudební a divadelní čísla by se vešla bez problémů do obligátní hodiny a půl. Pro mě zklamání, ačkoliv se jedná o jeden z nejstarších zachovalých dabingů mé filmotéky. (27.02.2016)

Málo platné - takové bývají ... osudové ženy. Projdou kolem vás jakoby nic, jediným pohledem vám vyrvou srdce z těla - a vůbec nic vám za to nenabídnou. A když se vrátí ... POKUD se vůbec někdy vrátí, seberou vaší duši i těžce vybojovaný klid. Jsou sošně krásné, přiměřeně rozmarné, zcela nezodpovědné, nekonečně sobecké ... a vůbec si to neuvědomují. To ONY jsou přece oběťmi, trpí stejně ... ba co dím - trpí neporovnatelně VÍC než vy ... a dělají co mohou, takže nemáte právo jim cokoli vyčítat. Zdánlivě banální, leč převelice přitažlivá zápletka je skvěle rozehraná, vybroušené, lehce plynoucí dialogy jen podtrhují její půvab ... a najednou je konec a utrum a šmitec - a vy si připadáte dílem zaskočení a dílem podvedení. Chtěli jste přece zjistit, co bude dál - co bude s NIMI ... s těmi, kdo zůstali bezradně stát na scéně velkého divadla, které píše sám život. Ten život, který je někdy podařenou komedií, jindy pokleslou fraškou ... a častokrát tím největším dramatem - a tragédií hodnou nesmrtelného Shakespeara. Ano, co s nimi bude - teď, když musí jít a posbírat všechny ostré střepy svých rozbitých životů. Co se dá dělat - zdá se, že už se to nedozvíte - navzdory tomu, že každý správný divadelní kus by měl rámovat jak prolog, tak i epilog. (12.06.2015)

(1001) -"Paříž je příliš malá pro takové milence, jako jsme my dva." Kdo by to řekl, že upadnu do lásky jen tak zničehož nic a proti své vůli, ačkoliv básníci by myslím řekli, že jinak to nejde. Už několikrát jsem v rozhovorech četla, jak moji oblíbení tvůrci citují tento film jako ten, který jim způsobil lásku k (dramatickému) umění, a okamžitě jsem pochopila, co tím mysleli. Kdo by čekal takovéhle věci ve filmu z roku 1945, respektive proč se někdo namáhá s obdivováním Casablancy, když by mohl obdivovat tohle! V poslední době jsem si hodně stěžovala na bezmyšlenkové používání dialogu ve filmech a Děti století mi nabídly lék z té mizérie. Občas mají slova opačný význam k celkovému smyslu promluvy, občas popisují přesně to, co mají, občas se opakují a plynutí filmového i fikčního času jim dodává jiný význam. Dohromady je to blaho pro moji hlavu. ♥ -"Ztichni, neslyšíme přes tebe pantomimu!" (16.06.2015)