Děti ráje

FILM by mal v prvom rade rozprávať vizuálne. Vedeli to už bratia Lumièrovci. Potom by sa mal dostaviť účinok dobre prepracovaného scenára a hereckých výkonov. Tento epos, to spĺňa iba z jednej strany. A to tým, že dokonalo evokuje dobu tamojšú, v celej svojej kráse. Avšak samotný príbeh nám neprináša nič, iba akúsi švédsku trojku ( štvorku, päťku ), ktorá sa zmieta sem a tam a zasa naspäť, aby mohla vyplniť obrazne nekonečnú minutáž. (17.05.2015)

Nejvíce ceněný Carného film mi připadá nejvyčpělejší. Utahaný a hanebně dlouhý snímek plný předválečného pojetí romantiky se občas otře o sociální téma, občas si otře nos do divákova rukávu, ale hlavně předvádí pantomimická vystoupení Deburaua, o němž nepochybně zajímavěji vyprávěl Kožík filmově zpracovaný pod taktovkou Baladi. (15.06.2014)

Romantická melodráma, možno poetický romantizmus, možno divadelná tragédia, vyberte si. Štylizované herectvo, prestrihy medzi dianím na divadelnej scéne a v realite, divadelnú scénu pripomínajúcu. Osobne ma však príbeh viacerých mužov a jednej ženy, a v podstate tiež niekoľkých žien, za moje romantické srdce nechytil, pričom už sa mi na vlnu podobných filmov naladiť viackrát podarilo. Trojhodinová dĺžka nie je určite ubíjajúca, ale radšej ju trávim pri príbehoch, ktoré vo mne vyvolajú viac vášní a emócií. (10.09.2019)

Byl by z toho dobrý seriál. Obrovská stopáž přidává rozhodnutím postav na osudovosti, na druhou stranu stačí sto minut a mé znalosti jejich charakterů již nelze rozšířit. Marcel Carné je každopádně velice citlivý a uvědomělý autor, u něhož paralely divadla a filmu, pantomimy a divadla, herectví němého a mluveného a herectví a života bez opony, nelze brát lehkovážně. (01.04.2013)

(1001) -"Paříž je příliš malá pro takové milence, jako jsme my dva." Kdo by to řekl, že upadnu do lásky jen tak zničehož nic a proti své vůli, ačkoliv básníci by myslím řekli, že jinak to nejde. Už několikrát jsem v rozhovorech četla, jak moji oblíbení tvůrci citují tento film jako ten, který jim způsobil lásku k (dramatickému) umění, a okamžitě jsem pochopila, co tím mysleli. Kdo by čekal takovéhle věci ve filmu z roku 1945, respektive proč se někdo namáhá s obdivováním Casablancy, když by mohl obdivovat tohle! V poslední době jsem si hodně stěžovala na bezmyšlenkové používání dialogu ve filmech a Děti století mi nabídly lék z té mizérie. Občas mají slova opačný význam k celkovému smyslu promluvy, občas popisují přesně to, co mají, občas se opakují a plynutí filmového i fikčního času jim dodává jiný význam. Dohromady je to blaho pro moji hlavu. ♥ -"Ztichni, neslyšíme přes tebe pantomimu!" (16.06.2015)