Brány noci

Les Portes de la Nuit je pekny film. Jo - taky ciernobiely, furt sa tam nieco hybe, kulisy su tam, a dokonca herci vedia hovorit. Akurat som riesil mensiu dilemu pocas filmu. A to konkretne pocas sledovania filmu som nevedel, co mam robit : moznost A/ ci mam aj nadalej cumiet do tej zumpy /teda paron, "filmu"/ v dobrej viere, ze predsa len najdem to hovno, ktore mi je viac sympaticke alebo menej smrdi /teda opat pardon, chcel som napisat nezabudnutelny filmovy zazitok plny skrytej symboliky/ . Alebo moznost B/ sa mam na to vysrat, vyhlasim to za chujovinu roku 1946, zavriem poklop zumpy a idem na stadion zabehat a natrhat travy zajacom. Volim za B/ a ChvalaTiglatPilesarovi ma taketo srajdy obchadzaju. 0 % (25.04.2015)

I šel Jidáš a vrhl se pod vlak... Příběh o lásce a nenávisti, zradě a podlosti, překvapení a okouzlení. Příběh Osudu. Neboť lidé si nedají říct, nepomůže je varovat - oni se chtějí do všeho vrhat po hlavě... Výborně propojená obrazová stránka s efektními dialogy - produkt plodné spolupráce dua Marcel Carné - Jacques Prévert. A na pozadí píseň Les Feuilles Mortes, kterou složil Joseph Kosma a jež se stala prvním velkým úspěchem Yves Montand. Delikatesa ;) (30.05.2009)

Je tam všetko, čo očakávate od poetického realizmu. Bohužiaľ tie veci, ktoré inde vnímame ako zámerný štylistický prvok subžánru, tak v Bránach noci sú myslím trochu viac preexponované a keďže sme na konci života tohto zaujímavého obdobia francúzskej kinematografie, tak ma menšia invenčnosť trochu prekvapila. Samozrejme je fajn, že sa k slovu dostala druhá svetová vojna, na druhú stranu sa z témy asi dalo vyťažiť viac. Ťažko kritizovať, keďže Brány noci vyzerajú zrejme presne tak, ako slávne režisérsko scenáristické duo zamýšľalo, v súčasnosti som už ale hereckým prejavom a dialógom na sto percent neuveril. Keďže som ostatné slávne Carneho filmy ohodnotil silnými troma, tak tu tiež nemôžem ísť vyššie. No a rozhodne sa v prípade hlavnej ženskej postavy nejednalo o najkrajšiu ženu sveta, ako viaceré postavy deklarujú, zrejme sa všetci pohybovali celý život na veľmi úzkom priestore. (10.06.2014)

Vůbec nepotřebuji Gabina, Montand v roli naivního milovníka mi sedí více. A mladičký Reggiani v roli věčného zrádce je také naprosto dokonalý. Tohle je Carné, jak ho mám ráda, mírně fantaskní, se sklonem k burlesce i v těch nejdramatičtějších momentech, skvěle udržující rytmus a naznačující sociální drama. Montand i Reggiani se svých prvních velkých rolí zhostili na výbornou, nepříliš talentovaný táta velmi talentovaného Clauda mi zde nejen nevadil, ale dokonce mě jako Osud bavil. Jen Kosma se již po svých předválečných majstrštycích vydal na cestu postupného útlumu nápadů. V roli kluka se poprvé před kamerou objevil Jacques Perrin, který tímto započal kariéru umělce objevujícího se ve filmech především po boku slavnějších kolegů. (15.06.2014)

Jedna z možných definic politického realismu by mohla znít, že jde o poněkud zidealizovanou realitu zbavenou rušivých prvků, doprovázenou náladovou hudbou a poetizujícími stylovými dialogy. Možná nejblíž se k němu v moderní francouzské kinematografii přiblížil Jean-Pierre Jeunet ve své populární a kritikou oceňované Amélii z Montmartru. Poetický realismus má tedy tak trochu magicky "vylepšovat" přítomnost a okouzlovat diváka. Brány noci ale na diváky v době premiéry měly opačný účinek. Carné sice obrazem a dialogy retušoval poválečnou tvář Paříže, současníkům to ale nestačilo, chtěli vidět jiný obsah a slyšet jiné příběhy plné hrdinství a příkladného potrestání zrádců. Carného portrét šmelinářů a vykutálených převlékačů kabátů vnášel do tehdejší diskuze nežádoucí tóny a ukazoval víc, než byli tehdy Francouzi ochotni snášet. Pro režiséra šlo o nepříjemný neúspěch a film rychle zmizel z kinosálů. Dnes jde o záležitost pro filmové kluby a pozdní večerní vysílání na stanicích typu ČT Art. Divákům může nabídnout působivou ukázku magického realismu v evropském pojetí. Za mě 75 % celkového dojmu. (24.10.2018)