Mami!

Mommy je nesmírně ambiciozní film, o čemž svědčí i ohromný počet emocí, které nabídne. V jednu chvíli se geniálně hláškuje, ale ani se nenadějete a snímek přeladí na vážnou notu. Dále musím vyzdvihnout NESKUTEČNÉ (!) herecké výkony, skvělý soundtrack, nápaditou změnu formátu obrazu a pár geniálních scén (vrcholem je smích u vína)... No ale protože mi stále nepřichází ta správná slova, tak to uzavřu prostě tím, že tenhle snímek řadím vůbec k tomu nejzajímavějšímu, co jsem za poslední roky viděl. (30.10.2014)

Velmi silná syntéza formy a obsahového vyjádření. Chápu, že pro někoho to bude příliš kýčovité a příliš uřvané. Já zůstávám ale fascinovaně zírat nad tím, jak dokáže Dolan pracovat s výrazovými přostředky a vzbudit ve mně silné emoce, které ale nevnímám jako laciné. Skvělé vedení herců, autentičnost podání jejich projevu skvěle spolupracuje se zvolenou formou a stylizací. Nádhera. 9/10 (14.02.2020)

"Nezapomeň na to, co říkal táta: Chyť budoucnost za koule, a ojebej minulost zezadu." ___________ Asi nejintenzivnější emocionální jízda jakou jsem kdy zažil, audiovizuálně pohlcující vztahový coming-of-age drama, a v neposlední řadě nejupřímnější filmová výpověď o tom, že život je nelítostná kurva. Výpověď je to mimořádně drsná, a přitom tak neobyčejně subtilní. Xavier Dolan ve vrcholný formě – natočit takový mistrovský a esteticky opojný dílo ve 24 letech chce koule ze železa.... redefinice poetry in motion. (02.01.2020)

Mno byl jsem na to zvědavej, ale moc mi to nesedlo. Originální? No možná originální formou provedení, ale obsahem už nikoliv. Pro mě dost klišoidní. Synek je až moc velkej čuráček a jeho máma to střídavě zvládá až nezvládá někdy až z nepřirozenou grácií. Jako neříkám, že pár scének mě vulgaritou a jistou ujetostí nezabavilo, ale jako celek mě to nic nedalo a ta zbytečně přehnaná délka tomu taky zrovna nepřidala.40% (26.06.2015)

[SFF 2014, Sydney] Nefalšovaný a vyčerpávajúci emočný uragán od Xaviera. Najprenikavejším kúskom u mňa stále pretrváva jeho trojhodinová freska "Laurence Anyways", ktorá (mimo iného) umne balancovala medzi zložitou vzťahovou drámou a extravagantnými režisérskymi finesami, ale toto formálne svieže, scenáristicky kvetnaté a čo do štýlu intenzívne prepracovanie mustru z "J’ai tué ma mère" ma tiež zasiahlo presne mierenou ranou. Nie že by nebolo čo vyčítať, soundtrack sa spočiatku síce zdá byť reprodukčne nosným nástrojom v druhom pláne, ale až na zopár výnimiek, pôsobí skôr prehnane páčivo a takisto súhlasím s tým, že ten flashforward tam byť vôbec nemusel a vyhli by sme sa tak obvineniam z gýčiarstva. S čím sa už stotožniť nedokážem je názor, že Dolanove postavy sa správajú afektovane a ich interakcia je prepálene chcená. Akokeby nebolo už od prvého snímku tohto talentovaného kanaďana jasné, že ona "ukričanosť" je len úprimným odrazom autorského zápalu pre vec - vyváženým mixom divadelných a filmových postupov a to neprestajné zavádzanie o údajnom afekte je len výsledkom neochoty si pripustiť, že by možno mohlo ísť aj o expresívnosť. Podstata prístupu k médiu ostáva stále rovnaká, nič sa nikomu zadarmo nedáva; dochádza však k vzostupnému a zcela iste svojbytnému experimentovaniu, ktoré si u menej tolerantného diváctva pochopenie hľadá dosť ťažko. Ďalším relevantným dokladom budiš "Mommy", búrlivá terapia o iskrivej nádeji, dôležitých maličkostiach, ale aj o nešťastnej predestinácii a nutných zmenách; inými slovami vzťahy skúšané životom a neustály rozpor medzi premennou a konštantou. Ďalej len Lana Del Rey a jej "Young and Beautiful". (10.06.2014)